Pán Nebe. Znáte legendární kemp pankáče Erbosche?
INTERVIEW
Erbosch je sympaťák, hudebník, pankáč a majitel kempu Nebe v Českém ráji. Se ženou bydleli v dodávce šest let. Na zimu mizeli roky do Maroka a Španělska. Letos se chystají i s dvěma malými dětmi a dvěma psy na Balkán a do Řecka. Seznamte se – Jan Erben, 39 let – obytňák si staví po svém, stejný motor má už ve třetím autě.
TEXT&FOTO: PETR HOLEČEK |23. 5. 2022 | 5 MINUT ČTENÍ
Co bylo dřív? Kemp nebo obytňák?
Obytňák. Žil jsem ve Španělsku, odkud jsem v roce 2009 přijel do Čech, a měl jsem potřebu tvořit hodnoty. Tohle místo bylo na prodej. Říkal mi to tehdy opakovaně táta, a protože jsem už třetí generace, co tady bydlí v chalupě pod skálou, tak jsem do toho nakonec šel, aniž bych věděl, co z toho bude. Jestli tady budu mít třeba sklad na věci, které v obytňáku vozím, nebo hospodu nebo něco jiného. Šli jsme do toho tehdy s kamarády. Postupem času vznikl kemp, a já jsem tady vlastně jenom takové ruce, které dělají. Místo si samo říká, co chce.
A ve Španělsku už jsi obytňákoval?
Tam to začalo, protože tehdejší přítelkyně ve Španělsku studovala. Jel jsem za ní. Poprvé stopem, podruhé pickupem, potřetí už dodávkou. Dělal jsme muziku, už jsme tam tehdy bydleli, už jsme tam měli nějaké vazby, takže bylo kam se vracet.
Co máte se ženou procestováno?
Celou Západní Evropu, často jsme ale jezdili do Maroka, protože je tam přes zimu teplo. Kvůli ročnímu období pro nás nepřipadají v úvahu severské státy, moje žena vůbec nemá ráda zimu. Norsko teda asi nedáme.
Jak se dařilo jezdit v době covidové?
Tři roky jsme nikde nebyli, protože se nám narodilo první dítě. Synovi je teď dva a půl. Pak druhé dítě, do toho jsem postavil dům, a tak zase pojedeme na výlet po dlouhé době. Letos na zimu je v plánu Řecko, přes Černou horu a Albánii. Uvidíme, co covid. Navíc máme tříměsíční holčičku, takže všechno může být jinak. Snažíme se úplně neplánovat do detailu, ale koncept cesty máme.
Na co se těšíš?
Hlavně, že zase poznám zemi, kde jsem ještě nebyl. To je to, proč to vlastně dělám. Cesta je cíl. Nomád jsem posledních patnáct let. Baví mě poznávat krajinu, lidi, jazyk, a učit se nové věci. Kdybych se přestal učit, tak myslím, že zakrním a můžu už jenom koukat na televizi. Mohlo by mi to stačit, a to nechci.
Kamarád, co sem jezdí, říká, že jste v Nebi pankáči…
Tak to má pravdu.
Další interview
Naše auto sežere všechno a pořád jede. Interview s Jolanou Sedláčkovou
“Nejvíce mě lákají méně navštěvované země, kde se dají objevovat dosud málo známá místa, která si můžu užít o samotě,” říká Jolana Sedláčková, která o své sedmiměsíční cestě po Asii napsala knihu Po vlastní ose – Hedvábnou stezkou na Střechu světa.
Vidím tady plakáty, zmiňuješ hudbu, jak představíš kemp Nebe?
Jsme alternativní kulturní bar, který leží v kempu. Koncerty, besedy a promítání jsme totiž dělali ještě dřív, než kemp vzniknul. Asi je to víc klub než klasický bar v kempu, kemp jsme k tomu dělali vlastně postupně. Hodně lidí sem jezdí z Prahy, a když už sem přijeli na nějakou akci, tak nemělo cenu v noci odjíždět. Postupně se tady začalo přespávat v autech, a tak se z toho později narodil kemp.
Proč název Nebe?
Nebe tady existovalo už přede mnou, snad od nepaměti. A na druhé straně rybníka bylo Peklo. Když jsme otevírali, chtěl jsem to přejmenovat na Lážoplážo, ale než jsem otevřel, vykradli mě. Volal jsem na policii kvůli oznámení, a paní se ptala, kde nás vykradli. Tak říkám, že na Branžeži. Zeptala se – a bylo to v Nebi nebo v Pekle? Tehdy mi došlo, že nemá smysl měnit název, když to tak všichni desítky let znají.
Tvůj táta má hned vedle penzion. Nebylo nasnadě, že se budeš věnovat něčemu podobnému?
Nechtěl bych být zavřený, dělat hospodského. A už vůbec ne v kuchyni, i když jsem vyučený kuchař-číšník a dodělal jsem si obchodku. Byl jsem vždycky umělecky založený. Bavila mě muzika a grafika. Nemůžu žít bez kultury, jsem v tom namočený už od puberty. Pořádali jsme koncerty, skateové i bikeové závody. Kdysi jsem pracoval pro dům dětí a mládeže, kde jsem vybudoval volnočasový klub. Tohle je ve mně.
Jak to tady vypadalo, když jsi to koupil?
Kemp tady byl už za komunistů, umírala v něm umakartová bouda, ve které prodávali langoše a párek. Paradoxně bylo tohle místo na prodej hodně dlouho. Já jsem přijel domů jednou za rok, a táta se ptal, jestli to nechci koupit. Vždycky jsem odpovídal, že v žádném případě, co bych tady dělal? Na konci světa? Tak to šlo čtyři roky po sobě. Až pak jsem do toho skočil, protože jsem měl potřebu tvořit nějaké hodnoty.
Jste tady dva kempy těsně vedle sebe, další je přes vodu o kus dál. Proč ten sousedící s tebou nemá přístup k rybníku?
Tyto dva sousedící kempy byly kdysi jeden kemp v trochu jiné formě. Koupil jsem spodek u vody, protože vršek nebyl na prodej. Vládnu tak jenom spodku, takže jsme dva různé kempy, dva různé způsoby, jak to dělat.
Je to tady udělané pěkně ve dřevě…
Ve Španělsku jsem žil nějakou dobu s kamarádem, který je tesař. Pár prací jsem s ním někde dělal. Jje vidět, že to ladíme do rustikálu. Teď třeba plánujeme postavit velký hrad pro děti, všechno zase bude z kulatiny, ať to ladí s přírodou.
Živí tě provoz kempu?
Jo jo. To nás uživí na zbývající půlrok, kdy zase žijeme v dodávce. Nemáme velké náklady. Než jsme měli rodinu, žili jsme se ženou v autě šest let nonstop. Jednou jsme se sem do Nebe vrátili z Maroka, přišel jsem dovnitř, že se jdu vyspat. Rozsvítil jsem vypínačem, a pak mi došlo, že každým cvaknutím platím energetickou společnost. Přitom mám světlý auto, je mi v něm dobře. Tak jsem zase zhasnul, vrátil se do auta a zůstali jsme v něm celou sezonu.
Ty vlastně vždycky bydlíš tam, kde zaparkuješ!
Dá se to tak říct. (smích)
Před rozhovorem jsi zmiňoval, že kemp Nebe je bez branky, a když se tu chce někdo stavit mimo sezónu, tak může. Jak to je?
Naše hlavní sezóna je červen, červenec, srpen. Pak je vedlejší sezóna květen, září, říjen. Je tady krabička, kam lidi můžou mimo sezonu hodit dobrovolný příspěvek.
KEMP NEBE |
◉ Informace o kempu |
◉ Informace o aktuálním dění |
Přespat můžete i mimo sezónu |
Jaký je příběh obytňáku, který tady v kempu Nebe stavíš?
Poslední “klasickou dodávku” jsem si pořídil asi před dvanácti lety. Byl to Mercedes Sprinter. Tehdy jsme s tím jeli tuším do Maroka a po půlročním výletě jsme zjistili, že pro dva lidi a pro dva psy je to auto malý. Když jeden vaří, tak druhý musí ležet nebo v lepším případě sedět. Tak jsem se rozhodl, že si pořídím “krabici”. Z toho původního Sprintera jsem si vzal motor, protože byl ve výborném stavu.
Další článek
Adamova velká cesta. Dítěti zabalte věci o číslo až dvě větší!
Pronajali byt, rozprodali nepotřebné věci a nastěhovali se do campervanu. Česko opouštěli v březnu 2021, kdy cestování vypadalo jako věc téměř nemožná. Malý Adam s rodiči nakonec v obytné dodávce strávil osm měsíců.
Sehnal jsem jiné auto, taky Sprintera, a spolu s krabicí jsem si do něj hodil tento motor plus topení. Postupem času jsem na něj dal větší “boudu”. Pak jsme si chtěli pořídit rodinu, jenže to auto bylo jenom pro dva lidi, takže jsme potřebovali větší. Pořídil jsem tuhle dabl-kabinu, kterou tady vidíš, hodil jsem na ní boudu z předchozího auta a první motor. Teď už ale na autě vidíš novou, lehkou boudu, kterou jsem si pořídil loni.
Kolik taková věc stojí?
Tohle auto jsou vlastně tři věci dohromady. Zvlášť jsem koupil podvozek, zvlášť boudu, a loni jsem si nechal dělat na Moravě spací nástavbu nad kabinou. To mě na tom baví nejvíc, že celý tento projekt je třeba za 150 tisíc. Užitkově je potom srovnatelné s auty za milion a půl. Ty třeba musíš být se svým obytňákem píchnutý na elektriku. Já mám na střeše šest solárních panelů a velký baterky. Nádrž na vodu má 200 litrů. Vím, teď to nevypadá, ale bude to načinčané. Řekl bych, že ve všem, kromě designu, je to lepší než plastové auto.
Ale zase to tady máš všechno masivnější, pevnější a po svém…
To jo, tohle auto najede milion kilometrů, a nemá problém. Potom vyměníš motor za 20 tisíc a můžeš najet další milion. V tom plasťáku budeš mít motor nějakou dva dvojku, nahnanou kilowatty. To je přesně odraz dnešní doby, která vytváří kvantitu a nikoliv kvalitu. Každý kočovník proto jezdí v autě s hvězdou. Chápu ale, že někomu může přijít trapné, přijet pak s takovýmto autem mezi moderní plastová auta, protože třeba chce být v nějaké sociální skupině.
Kolik jsi zatím s tímto motorem najezdil?
Relativně málo, je na něm 270 tisíc kilometrů. Proto jsem si ho bral tolikrát s sebou. Původní dodávku jsem kupoval od motorkářů, kteří ji měli jako první majitelé, a fakt se o auto starali. Motor běží jak hodinky, mám ho jako talisman pro štěstí. (smích)
Co při takové stavbě doporučuješ ze zkušeností?
Vždycky mi jde o prostor. Každý to má rád udělaný jinak, já preferuji mít volný střed auta, aby se tam dalo pěkně hýbat. Když někde zaprší a jsme v něm uvázaní, tak abychom si navzájem nepřekáželi. Zažili jsme to třeba v Portugalsku, kde přišly orkány, a byli jsme ve dvou lidech zavření tři týdny v autě. A přežili jsme to. Tam se ani nedaly otevřít dveře, protože to vítr bral z ruky.
Zásob jste měli dost?
Jasně, jsme vždycky plní rýže a nudlí, takže jsme v pohodě. Žili jsme v autě šest let, měli jsme v něm normálně špajz jako doma.
Jak se v takové situaci osvědčily solární panely?
Elektřina byla. Nechci kecat, jestli to je monokrystal nebo polykrystal, ale tento panel umí vyrábět elektřinu, i když je pod mrakem. V tomhle směru je to v pohodě. V autě nemám bombu, ale LPG nádrž. Je pro mě jednodušší jednou za léto natankovat. Na plyn jede topení i kuchyně, jinak je všechno na elektřinu, které mám dost. Teď si ještě hraju s myšlenkou ohledně bojleru – je v kombinaci na plyn a elektřinu – že bych ho udělal jenom na elektřinu.
Jsi hodně manuálně zručný?
To jo, jsem technický typ, ale třeba ty motory si nechávám dělat od kamarádů.
Řídí tvoje žena také? Jste plně zastupitelní?
Jo jo, ale tuhle dabl-kabinu ještě neřídila. Bude to náš první výlet tímto autem. Já už jsem ale měl trip na vyzkoušení auta. Vrátil jsem se zrovna z Francie, kde jsem byl čtrnáct dní sbírat víno. To byl úplně první výlet v téhle podobě. Musím totiž auto ještě pošolíchat, ale doma na to tolik času nemám. Tam jo.
DALŠÍ