Adamova velká cesta. Dítěti zabalte věci o číslo až dvě větší!

Kdy nastal ten moment, že jste se rozhodli zbavit věcí, prodat je, koupit obytňák a vyrazit na půlroční cestu po světě?

Aneta: Mluvili jsme o tom opravdu dlouho. První jasné „Tak a jedem!“ zaznělo od Toma před čtyřmi lety na snídani v našem oblíbeném podniku, kdy jsem se mu zrovna chystala sdělit novinku v podobě dvou čárek na těhotenském testu. Po tomto radostném odkladu byl další impuls naopak smutný, náhle nám zemřel psí parťák a tak jsme vlivem této ukázky „nevíš dne ani hodiny“ začali jednat.

Tomáš: Naše rozhodnutí dozrávalo dlouho. Na serveru Lidovky.cz jsem rozjel rubriku Nomádi, čtyři roky jsem editoval texty o cestách jiných posádek a doma jsme si o nich povídali… Prostě jsme to chtěli zažít taky. Navíc v naší rodině jsou evidentně v genech zašifrovány toulavé boty.

A skutečně jste prodali všechny věci, abyste měli na auto?

Aneta: Takhle, prodala jsem hodně oblečení a doplňků, to je pravda...

Tomáš: Prodali jsme osobní auto, abychom měli peníze na provozní výdaje naší domácnosti na kolech: tedy na naftu, jídlo a kafe. Obytnou dodávku jsme financovali z úspor, tolik věcí jsme doma neměli, abychom zaplatili obytňák. Naší cestu vlastně umožnil růst cen nemovitostí v Česku. Když se měl narodit syn, tak jsme prodali náš startovací byt. Rozdíl mezi kupní cenou v roce 2006 a prodejní cenou v roce 2018 jsme se rozhodli investovat do obytňáku.

Co všechno jste projeli a jak to snášel syn?

Aneta: Junior je malý nomád, zvykali jsme ho kratšími výjezdy už od miminka a vyplatilo se. První den naší výpravy se z benzinky vracel do dodávky se slovy - a jsme doma. Několik hodin zvládne ujet bez mrknutí oka, s malou pomocí pohádek těch hodin vydrží i jedenáct. Takovému extrému jsme ho však vystavovali jen zřídka, abychom mu cestování nezprotivili.

Tomáš: Drželi jsme se nomádského pravidla: Když je zima, jeď na jih. Když je na jihu horko, otoč to na sever. Jaro jsme strávili ve Španělsku, v červnu jsme projížděli Německo, prázdniny byly skandinávské a podzim pak řecký. Pro milovníky geografie by se dala naše trasa zjednodušeně popsat jako trojúhelník s vrcholy v Gibraltaru, na Lofotech a na Lefkadě.

Kdo měl v autě nejvíce věcí?

Aneta: Tak samozřejmě Adam. Zabalit oblečení a boty pro malé dítě na delší dobu než pár týdnů může být trochu oříšek. Když doma přišlo období růstového spurtu, prostě jsem přehodila věci z šatny do skříně a naopak a dokoupila, co bylo třeba. V autě má každý dvě malé skříňky a dokupovat všechno v cizí zemi s jinými značkami a velikostmi je trochu otravné. Než se v tom člověk zorientuje, už zase pomalu jede jinam.

Tomáš: Když cestuješ v dodávce, tak se z tebe stane – dobrovolně i nedobrovolně – minimalista. Čisté tričko každý den je luxus. Potřebuješ oblečení, které je svým způsobem univerzální, můžeš v něm chodit po městě i při grilování u jezera. Mě se přesně z tohoto důvodu osvědčilo oblečení od Bushman, u kterého je nám sympatické, že je to česká značka a staví na přírodních materiálech.

Aneta: A pár rychlých rad a zjištění. Dítěti zabalte věci o číslo až dvě větší. Nesedí dokonale, ale nepodlehnou růstu tak rychle. Na každý den jsem počítala s jednou čistou soupravou oblečení, to celé na deset dní. S přimhouřením oka, dobře, obou očí, vydrží i dvacet dní. Ponožkožrout žije i v obytňácích, ale mít každou ponožku jinou je teď děsně in! Plus jedna malá technická – mikiny na cestu se mi osvědčilo vzít i bez kapuce. Ta může děti v autosedačce tlačit.

Další článek

O cestě jste referovali na Facebooku – kolik jste posbírali fanoušků a bylo pro vás přínosné být na sociální síti?

Aneta: Já osobně nejsem zrovna příznivcem osobních účtů, sama ho mám léta zrušený. Nicméně chápu jejich obrovský benefit pro skupiny lidí se stejnými zájmy, kdy sdílení může někoho jiného inspirovat nebo dokonce posunout o několik kroků vpřed. Proto jsme si rozdělili úkoly, Tomáš si vyhrál s naším Facebookem, já jsem přispívala na Instagram.

Tomáš: Nebýt sociálních sítí, nevznikla by rubrika Nomádi na Lidovkách.cz, nikdy bychom se nepodívali na Lofoty a nikdy bychom se nesešli s neoficiální českou honorární konzulkou v Norsku Radkou Staňkovou. Sociální sítě jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Na Facebooku jsme o naší cestě psali ve speciálně vytvořené skupině. Tohle řešení jsme zvolili, abychom měli naší komunikaci pod kontrolou. Nakonec jsme nasbírali 800 členů. Ale přiznávám, že řádná komunikace na sociálních sítích vyžaduje hodně času, pozornosti a plánování. Občas je to prostě opruz.

Nastal někdy moment, že jste si řekli, a už dost, dál nejedeme?

Aneta: Ne. Tedy my ne, ale naše úspory ano.

Tomáš: Jo, když se stav našeho účtu začal limitně blížit nule.

A naopak, kdy přišlo to osvícení, že jste si řekli: „Jasně, tohle je nejlepší, co jsme mohli v životě udělat.“

Aneta: To jsem si říkala často. Když jsem viděla, jak se Tom s Juniorem sehráli vlivem společného času na výbornou. Když jsem běhala po pláži při východu slunce nebo cvičila s výhledem na horský masiv. Když jsme nevěděli, co dřív rodině a přátelům po telefonu vyprávět. No, a když se nám vlastně vůbec nechtělo zpět.

Tomáš: Nebyl to jeden okamžik. Ale ten pocit, že jsme udělali dobře, mám vlastně z celé doby, kdy jsme se toulali v dodávce. Hodně intenzivně jsem si ho uvědomil, když jsme stáli u pláže s tyrkysovou vodou na Lefkadě, byl večer, moře bylo hodně rozvlněné a nad horami vyšel měsíc. Stál jsem u auta a říkal si: „Ty vogo, to je nomádský sen.“

Jak taková cesta může stmelit rodinu, neměli jste někdy pocit, že jedete spíš v ponorce?

Aneta: To jsou dvě strany jedné mince. Za nás můžu doporučit výjezdní otužování - vyjet na víkend, týden, dva. Péči o tělo sportem a o ducha četbou nebo naopak tvorbou. A dopřávat si vzájemně chvilky jen pro sebe. Být spolu v režimu 24/7 nás sice naučil už covidový home office, ale uvnitř obytňáku za sebou žádné dveře nezavřete.

Tomáš: Jasně, že jsme se občas pohádali, ale hodně důležité je, aby si dospělí dokázali udělat čas na sebe. Aby si Anet mohla v klidu zacvičit a já zapádlovat na kajaku. Já jsem se před odjezdem nejvíc bál deštivých dnů, které nás “uvězní” v autě. Nakonec jsme jich pár absolvovali a díky zásobě her, hraček a vhodnému střídání odpočinutých formací před Juniorovou brankou, řečeno hokejovou terminologií, jsme to vlastně uhráli hladce na remízu. Dost tomu pomohl i layout auta.

Naší nepodkročitelnou podmínkou bylo, že vzadu musí být opravdu velké letiště. Právě tady jsme si s Juniorem mohli hrát a blbnout, zatímco druhý dospělý v přední části auta měl volný prostor.

Povězte mi něco více o autě…

Aneta: Pro mě, jakožto obdivovatelku šuplíčků a skříněk u tetiného obytného Fordu před téměř třiceti lety, to byl splněný sen. A ve srovnání s předchozím modelem, jež jsme zdědili rovněž po této mé přízni a procestovali s ním Turecko, naprostý luxus.

Tomáš: Já jsem manuálně velmi nešikovný, když věším poličku na zeď, končívá to nevalně. U auta umím dolít vodu do ostřikovače a olej, přičemž to druhé vnímám už jako velkou operaci. Takže od začátku bylo jasné, že potřebujeme ideálně auto v záruce. Pražská společnost Hykro pro nás dokázala na přebraném trhu zajistit Weinsberg CaraBus 630 ME. Je to obytná vestavba v nejdelším Fiatu Ducato.

Auto měří necelých 6,4 metrů na délku, 290 centimetrů na výšku a oficiálně je pro čtyři cestující na jízdu a tři na spánek na zadním podélném lůžku. Motor má výkon 160 koní, pohání přední nápravu přes šestistupňový manuál. V Hykru instalovali na střechu solár, měnič napětí a zdvojenou nástavbovou baterii. Na jihu jsme byli s elektřinou soběstační, na severu po třech dnech deště se zapnutým topením na jednom místě už jsme se potřebovali připojit na síť.

Vyhovovala vám technika? Hodí se takové auto na expedici vašeho střihu?

Aneta: Skvělá je nezávislá baterie jako zdroj pro dobíjení elektroniky, navíc ji v pohodě utáhla kombinace solárního panelu na střeše a popojíždění.

Tomáš: Aneta má “neklidné” nohy, takže když na jednom místě vydržíme 48 hodin, tak je to rekord a podle toho jsme vybírali auto. Potřebovali jsme auto, které furt pojede. Ne, vážně. Otestovali jsme si před cestou všechny druhy obytných aut kromě alkovny. Obytná vestavba do dodávky je podle mě ideální na akční cestování, kdy střídáte civilizaci s pobytem v přírodě.

Projedete jak řeckou horskou vesnicí, kde si do zatáčky musíte dvakrát nacouvat, abyste neurazili kus střechy, zaparkujete ve španělském středověkém městě a na dálnici udržíte rychlost 130 kilometrů v hodině, aniž by na plynovém pedálu musela ležet cihla a v nádrži se tvořil vír, jak z ní mizí palivo. Jako řidič jsem ocenil tempomat, který je hlavně na dálnicích nebo ve Švédsku k nezaplacení. Najeli jsme zhruba 26 000 kilometrů a průměrnou spotřebu máme 9,5 litrů nafty na sto kilometrů.  

Doma máte ještě jeden starší teréňák, můžete nám ho představit?

Aneta: To je takový Tomův mazlík.

Tomáš: V roce 2009 jsme se s Anet začali chystat na výpravu do Turecka. Chtěli jsme putovat podél černomořského pobřeží co nejdál na východ a vidět čajové plantáže u Rize a podívat se na Kačkar. Hledali jsme auto, kterým bychom to zvládli. V záložce Land Rover Defender na jednom nejmenovaném serveru s ojetinami jsme našli hranatou modrou věc, která na první pohled vypadala jako expediční vozidlo. 

Další článek

Byla to Avia A11 Trend, licenční francouzské auto, které Avia chtěla v 90. letech prodávat české armádě jako náhradu za vozy UAZ.

Po zkušební jízdě jsme tu modrou hranatou věc jako naprostí off-road zelenáči koupili, přičemž jsme vybrakovali všechny úspory a navíc vyloupili kreditku. Do Turecka Avia nikdy nedojela a troufám si tvrdit, že posádka, která by se s ní vydala za hranice okresu, si zaslouží nejhlubší uznání. Avii stále máme. Ukázala se jako vynikající pomocník při vyprošťování zapadlých dodávek, které se nám pokouší doručit po polní cestě zboží z e-shopů na samotu, kde teď žijeme. Jejich řidiči mají někdy až sebevražednou odvahu.

A Junior tohle auto miluje. Každý den chce jezdit v „džípu“. Do Turecka jsme nakonec vyrazili klasickou dodávkou Mitsubishi L300 se spací úpravou DIY z roku 1992 a česká armáda si místo Avie v 90. letech pořídila Land Rover Defender.

Určitě teď toulavé boty nedáte do skříně – co máte v plánu dál? Auto si necháte?

Aneta: Zatím si ho určitě necháme a budeme využívat. Jedeme dál!