Naše auto sežere všechno a pořád jede. Interview s Jolanou Sedláčkovou

KARAVANISTA>INTERVIEW

“Nejvíce mě lákají méně navštěvované země, kde se dají objevovat dosud málo známá místa, která si můžu užít o samotě,”říká Jolana Sedláčková, která o své sedmiměsíční cestě po Asii napsala knihu Po vlastní ose – Hedvábnou stezkou na Střechu světa.

TEXT: JAN DAVID | FOTO: JOLANA SEDLÁČKOVÁ | DATUM: 30.5.2022 | 4 MINUTY ČTENÍ

Jaké země už jste projela “po vlastní ose”?

Kromě Malty a Irska jsem autem navštívila všechny státy Evropy. Z Afriky jsem byla pouze v Maroku a na Západní Sahaře. Nejvíce času jsem autem strávila v Asii.

Šlo vám někdy o krk? Nebo vašemu autu?

O krk nám asi vyloženě nešlo nikdy. Jednou na nás mířil pistolí policista ve Venezuele, byl to ale omyl. Podobnou situaci jsme zažili také v noci v Turecku u hranic s Irákem. Největší nebezpečí nám asi hrozilo během jízdy po málo frekventované cestě na východě Sibiře v extrémních mrazech. Dostali jsme tehdy s autem smyk a málem jsme se převrátili na střechu. Když se tak auto převrátí, většinou se mu vysypou skla, což může mít při teplotách pod mínus 40 stupňů pro posádku i fatální následky.

Jaká byla třeba jízda přes zamrzlý Bajkal? Fotka auta na popraskaném ledu působí dobrodružně…

Byl to úžasný zážitek, led vypadá naprosto božsky, nejde se na ten fascinující pohled připravit dopředu a nejde to popsat slovy. Čistého ledu ale na Bajkale není mnoho, takže při samotném přejezdu z jednoho břehu na druhý jsme jeli naprostou většinu času po zasněžené pláni, ve které byly od ostatních aut vyjeté koleje.

Měli jste jistotu, že nehrozí propadnutí?

S jízdou po ledu to není úplně tak jednoduché, jak to na první pohled může vypadat. Musí se jezdit jen po oficiálních trasách, protože existují místa, kde led podmývají teplé prameny nebo různé proudy. Tenký led člověk bez znalosti místního prostředí nedokáže odhalit. Každý rok se jen mezi pevninou a ostrovem Olchon propadne do ledu okolo padesáti aut.

Proč cestujete zrovna Toyotou Land Cruiser 95?

Dříve jsme cestovali VW Passatem, ale pak nás začala limitovat jeho malá světlá výška. Když jsme u něj prorazili ve Střední Asii olejovou vanu, a to dvakrát, rozhodli jsme se, že je na čase pořídit si něco vyššího. Kvůli dobré dostupnosti dílů po světě jsme vybrali Toyotu Land Cruiser. LC 95 byla pro nás cenově nejdostupnější, takže nakonec vyhrál právě tento model. Máme jen klasické povinné ručení, opravy na autě si platíme ze svého.

Na sedmiměsíční cestě do Asie už jste měli v Toyotě vestavbu na spaní. Co obnáší?

Dělal nám ji moc šikovný kluk, kamarád David Ráček. Je to taková klasická vestavba s místem na spaní nahoře a s vysunovacími zásuvkami a prostorem pro věci dole.

Další interview

Měli jste trasu přes 23 zemí dlouhou 63 tisíc kilometrů komplet naplánovanou předem?

Ano a dopředu jsme vyřizovali i všechna víza kromě mongolského. Původně jsme chtěli z Íránu ještě přeplout do SAE a pokračovat do Ománu. Nakonec nám to nevycházelo časově a báli jsme se také, že už bychom to neutáhli finančně. Jinak jsme se drželi toho, co jsme si vzali do hlavy.

Proč bylo cílem přístavní město Magadan na druhé straně kontinentu?

O Magadan jako takový nám popravdě tolik nešlo. Cílem se stal hlavně proto, že se nachází na samém konci silnice Kolyma, kterou jsme chtěli projet. Silnice Kolyma vede oblastí s minimem osídlení, stavěli ji vězni z gulagů a někdy se jí také přezdívá „Cesta kostí“, protože mnoho vězňů při stavbě silnice v krutých podmínkách zemřelo a jejich těla byla následně „pohřbena“ přímo do jejích základů.

Jaké bylo dojet do cíle?

Do Magadanu jsme přijeli zhruba po šesti měsících cesty, takže to bylo velmi silné a zvláštní se najednou ocitnout v pomyslném cíli. Měli jsme tehdy hlavy plné vzpomínek a skoro se nám nechtělo ani uvěřit, co všechno se za toho půl roku událo.

Jak se vám psala kniha?

Vycházím ze svých cestovních deníků. Je to příběh dvou lidí, kteří se vydali na vysněnou dalekou cestu autem, v tom autě bydleli a zkrátka žili na cestě. Přáli si projet slavnou silnici Pamir Highway, která vede přes hory v Tádžikistánu a stoupá až do 4655 metrů nad mořem.

Do závratných výšek putovali okolo umírajícího Aralského jezera a přes tajuplný Turkmenistán s hořícím plynovým kráterem. Knížka obsahuje okolo stovky fotografií a zahrnuje faktické informace, různé zajímavosti a neobyčejné, milé a někdy trochu kuriózní příhody s místními.

Jaká byla setkání s lidmi?

Ať už jsme se vydali kamkoliv, většinou nás zaskočila až nevídaná pohostinnost místních lidí. Lidé nás překvapovali svojí ochotou pomáhat i zájmem o naši cestu. Několikrát nám nabízeli nocleh u sebe doma. Pozvání na čaj nebo ke svátečnímu stolu jsme zažili tolikrát, že je ani nedokážu spočítat.

Vrátili jsme se domů s pocitem, že svět není rozhodně tak nebezpečný a zlý, jak to vypadá po zhlédnutí večerních zpráv v televizi. Naopak se jedná o úžasné místo plné dobrých lidí a stojí za to cestovat a všechno tohle zažít na vlastní kůži.

DALŠÍ

články