Svoboda i ponorka

KARAVANISTA>VANLIFE

Proč jsem si trajdání v dodávce (ne)zamilovala.

TEXT: ADÉLA SKŘIVÁNKOVÁ | DATUM: 2.6.2022 | 2 MINUTY ČTENÍ

PŘIŠEL jako na zavolanou. Vlastně přijel. Zrovna jsem se vrátila ze svého půlročního výletu po Střední Americe a představa, že bych teď měla začít randit s klukama z korporátů, mě rozesmívala i děsila. Chtěla jsem zpátky do přírody, pryč z města.

Možná proto mi nepřišlo divný, že tenhle kluk nemá pořádnou práci a vlastně ani domov. Bydlel v dodávce, na nic moc se mě nevyptával, ale naučil mě jezdit na wakeboardu a spát v lese pod širákem v díře po spadlým stromě. Sice jsem se po pár měsících přidala k holkám, které od něj utekly, ale na to léto, kdy jsme trajdali v Ivetě (jak jsem říkala jeho dodávce značky Iveco), vzpomínám ráda.

◉ Jsi uprostřed přírody

Život v dodávce je jako bydlet na hradě v nekonečné zahradě. Vždycky jsem toužila mít tu vlastní. Jenže tahle příroda neměla plot ani zdi. Cítila jsem se tak nějak součástí všeho a všechno součástí mě. Ten pocit svobody a jednoty byl silně návykový.

Milovala jsem ráno po probuzení zůstat ještě chvíli ve vyhřátých peřinách, střešním okýnkem se dívat do koruny stromů, poslouchat švitoření ptáků a nasávat čerstvý vzduch. Roztáhnout pak dveře a místo sprchy rovnou skočit do ledového jezu (a nechtěně vyděsit místního rybáře). A večer zpívat s bandou neznámých lidí u ohně s tím, že nemám tušení, kam pojedeme druhý den dál.

◉ Zastavíš a spíš

Kdekoliv. Někdy jsme zastavili přímo v centru města, jindy jsme si zajeli třeba na pláž přírodního koupaliště na Vysočině nebo na samou hranici národního parku na Šumavě. Nic jsme nenosili, nerozkládali, nestavěli. Prostě jen zatáhli ruční brzdu a náš domeček na čtyřech kolech stál.

Článek od stejného autora

Iveta měla tu výhodu, že oproti karavanům a obytňákům byla dost nenápadná. 

V oknech navíc neměla vyvěšené záclonky a na sobě nápis „hnízdečko lásky“, prostě vypadala jako úplně obyčejná dodávka. Často jsme s ní díky tomu zaparkovali i tam, kam by karavan nemohl nebo by se ani nevešel. Většinou si nikdo ani nevšiml, že v téhle plechové herce spí dva lidi, a nelákali jsme tak zloděje ani zvědavce.

◉Nic nepotřebuješ

Z cestování s batohem jsem se naučila netahat zbytečnosti a vystačit si s málem. Úložný prostor v dodávce mi tak připadal jako luxus, ale vzhledem k tomu, že jsme vozili wakeboard, windsurf, longboard, kolo, neopreny a helmy a další údajné nezbytnosti, tak i tady byla nutnost smrsknout svoje osobní věci na minimum.

Je to vlastně i úleva. Neřešila jsem, co si vezmu na sebe, protože jsem měla jen jednu, maximálně dvě varianty. Ráno jsem si vystačila s kartáčkem na zuby a hřebenem. Svoje kulinářské umění jsem vypilovala natolik, že jsem i ty největší delikatesy dokázala připravit na jednom prkýnku a jedné pánvi na plynovém vařiči. Ráda se s vámi podělím o recepty.

◉Přitom máš všechno

I přes minimum osobních věcí jsem měla pocit, že mám všechno na světě. Ráno jsem se těšila na čerstvou kávu, která voní lesem. Když jsem si sedla do kempingové židle s notebookem na klíně a nápady hledala na hladině rybníka, byl to nejhustější kancl na světě a v noci jsem se nemohla vynadívat na nejkrásnější kino nad hlavou, doslova s hvězdným obsazením.

◉ Dobře se poznáš

Snad nic nesblíží a zároveň neprověří vztah natolik, jako spolu trávit 24/7 na malém prostoru, omezovat svoje osobní potřeby, spoléhat se jeden na druhého. Těch pár měsíců mi přišlo podobně intenzivních jako několikaletý vztah. A díky tomu jsem poměrně brzy zjistila, proč v takovém být nechci.

◉ Občas se klepeš

Teplé letní večery v Čechách bohužel netrvají dlouho a ke konci září už jsem docela klepala kosu. V kempu jsem si ještě zapnula přímotop, ale mimo civilizaci a elektřinu to bylo horší. Vzdát se ráno vyhřátých peřin a obléct si studené věci byl často nadlidský výkon. Brr.

◉ Z dodávky ponorka

Každý občas potřebuje být sám. Zalézt si do vlastní ulity, kde na něj nikdo nemluví. V dodávce je omezený prostor a tak se z ní někdy stane ponorka. Nejde si zalézt nikam. Někdo to snáší líp a někdo hůř.

„Punk is not dead“, ale….

Dokážu být docela divoženka a nevadí mi spát pod širákem nebo chodit bosa po lese, ale mýt nádobí v lavoru pod studenou vodou jsem si nikdy pořádně nezvykla, stejně jako chodit do umývárek v kempu zásadně v žabkách a bát se, že mi čistý ručník spadne na zem. Nemít větší zrcadlo, než dvě zpětný na Ivetě a doufat, že mi ráno kontaktní čočky nespadnou do bláta byl někdy vážně punk. Občas jsem zkrátka zatoužila po pohodlíčku, teplíčku a všech těch moderních výdobytcích civilizace. Těch, které naše životy dělají příšerně komfortní a kvůli kterým prcháme do přírody, vydáváme se za dobrodružstvím a jsme ochotni vyměnit 3+1 za 1+4 kola.