Expedice Vashlovani
Na koňském hřbetu podél azerské hranice.
TEXT & FOTO: JAN BIGGLES HANZLÍK | DATUM: 28.2.2025 | 2 MINUTY ČTENÍ
K OBZORU se klenou rozervané skály a kdesi za nimi tušíme zasněžené vrcholky Kavkazu. Na druhé straně vidíme hranici s Ázerbájdžánem. Listopadový vítr nám metá do očí zrnka prachu a jízdu stepí činí značně nepohodlnou. Jsme na cestě napříč národním parkem Vashlovani – jedním z nejdrsnějších koutů Gruzie, kde přežijí jen ti nejodolnější. A my jsme se rozhodli projet ho v sedle.
První den: Začínáme s pády
Zkoušíme koně přimět ke klusu, ale nechce se jim. Vědí, že na hřbetech nesou amatéry. První jezdci už stoupají do kopce k horskému sedlu, když se náhle kamarád Míra kácí do strany. Špatně utažené sedlo mu nedává jinou šanci.
Chvíli bojuje s gravitací, a pak padá. Všichni strneme. Mírovi bude za pár dní šedesát, takže bychom ho tu místo oslavy opravdu neradi pohřbívali. Naštěstí se po pár vteřinách zvedá. Průvodci Gio a Robi mu spravují sedlo a pokračujeme dál. Jen pár minut – přesně do chvíle, kdy se pod Copánkem, nejzkušenějším jezdcem naší skupiny, splaší jeho mladý hřebec.
Národní park Vashlovani, ukrytý na jihovýchodě Gruzie u ázerbájdžánských hranic, je krajinou ostrých kontrastů. Polopoušť, kde voda téměř neexistuje a tráva zezelená jen pár týdnů v roce. Přesto má zvláštní kouzlo – stepi, pokroucené stromy a westernová skalní města, která si snadno podmaní srdce každého dobrodruha. A tak jsme se v první půli listopadu vydali na cestu – v sedle kavkazských koní, kteří vydrží klidně i týden bez vody.
Noční chlad a šakali na stopě
Věru, jde sice o národní park, ale nocovat a rozdělávat oheň se tu dá všude. A oheň je opravdu potřeba, neboť Vashlovani má podnebí pouště: ve dne je teplo (nefouká-li ostrý vichr z hor), ovšem v noci teploty klesají k nule. Stany nemáme, jen děravou celtu, a už první noc se k sobě choulíme ve spacácích a tiše doufajíce, že nebudeme muset jít čůrat. Marně – množství vypitého piva a vína nám nedává na výběr.
Pokud už je dřív nevzbudilo táhlé vytí šakalů, kteří o nás moc dobře vědí, pak je jistě probudí právě tohle. Čekají, kdo z nás se ukáže jako slabý kus, zanechaný ostatními napospas zákonům přírodního výběru.
Další dobrodružství od stejné party
Expedice Tušetie, Kavkaz. 100 km na koni
Nad vrcholky Kavkazu vychází slunce. Po včerejším večírku to jde pomaleji. Náš „guide“ Soso ale nezná slitování a velí: do sedel! První se na koně jménem Šaman sápe kamarád Šéďa. Pár bujarých skoků a výhozů zadníma a Šéďa elegantně letí na hromadu štěrku. Jeho první zážitek na koňském hřbetu trval jen několik vteřin. Když se ztěžka zvedá, pronáší ikonickou větu: „Mé nadšení pro jízdu na koni právě pokleslo…“ To ještě neví, že tohle nebyl jeho poslední let.
Rána se však dočkáme všichni – zmačkaní na tělech, radostní na duši. U jitřního ohně si vyprávíme příhody z nočního močení a snažíme se rozhýbat ztuhlé údy. Gio a Robi sedlají koně – je čas vyrazit.
Včerejšek se ozývá v našich kolenou a kyčlích. Právě ty při jízdě na koni trpí nejvíc, nikoli zadek a záda, jak jsme se obávali. Kolena i kyčle máme nepřirozeně vytočené do stran. Při každé zastávce se je snažíme vrátit do původní polohy, přesto vypadáme jako účastníci srazu čerstvých uživatelů endoprotéz.

Není to dobré. Pokud netrefíte rytmus, vaše varlata se začnou potýkat se sedlem. Pokud ho trefíte, jedete na zatnutých stehnech, což po chvilce bolí stejně. Marně čekáme, kdy někdo další spadne, abychom měli důvod zastavit. Jedeme hodiny v kuse – Vashlovani se neptá. Zaostanete? Sežere vás. Stejně jako tolik živých tvorů před vámi.
Krása z koňského hřbetu? Nesmysl!
Marně přemýšlíme, kdo vymyslel výrok, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Shodujeme se, že to musel být neskutečný idiot. Jak si chcete užívat výhled, když se s vámi loučí vaše mužnost, kolena i poslední zbytky důstojnosti pokaždé, když kůň uklouzne nebo škobrtne? Zoufale se chytáte sedla nebo hřívy jen proto, abyste neskončili rozpláclí na kamenech pod vámi.
Více z Albanie
Operace Skadarmaran
Další triumf českého inženýrství, aneb přes jezero Skadar na katamaránech vlastní výroby.
A tak jedeme neskutečně krásnou krajinou – pustou a liduprázdnou. Jen vzdálené farmy rozeseté po mnoha kilometrech svědčí o přítomnosti člověka, ale ani u jedné na něj nenarazíme. Když dorazíme k cíli dnešní etapy, pochopíme proč.
Farma, kde straší minulost
Farma, kde máme spát, je prázdná. Slouží jako zimoviště ovčáků a jejich stád, a stejně jako všechny ostatní, které jsme cestou minuli, ožívá jen od prosince do dubna, kdy se sem shánějí ovce ze svahů Kavkazu. A podle toho také vypadá: rozpadlá, neudržovaná, vybydlená. Komín malých kamínek trčí z okna, podlaha je z udusané hlíny a všude kolem leží mrtvé předměty, které snad kdysi někomu sloužily. Zvířecí kostry, vysoké komínky sušeného trusu – ten tu slouží jako alternativní topivo.
Ale střecha drží. A v kamnech už za chvíli hoří oheň. Co víc si přát, když venku začíná další mrazivá noc? Lepší místo k oslavě Mírových šedesátin bychom si těžko vybrali.

Ztracený pes a tvrdá realita Vashlovani
To už s námi běží i dva toulaví psi, kteří se k nám přidali v průběhu dne, správně tušíce, že jsme měkkosrdcatí Evropané s tendencí krmit zvířátka lépe než sebe. Pojmenovali jsme je Bidžo1 a Bidžo2, protože „bidžo“ je gruzínsky „kluk“ a oni jsou oba samci. Čehož nejspíš litují pokaždé, když míjíme nějaké stádo a od něj se řítí smečka hlídacích kavkazských psů, proslulých váhou přes šedesát kilo a nekompromisním přístupem k vetřelcům. Oba „naši“ psi v tu ránu zalezou mezi koňská kopyta, kam si ani ovčáčtí psi netroufnou.
A ráno trpělivě čekají, až vstaneme a dáme jim kousek tvrdého chleba, protože víc nemáme – a oni ani víc nežádají. Když se další den řadíme do průvodu, psi už jsou na svých místech a dělají rychlé spojky. Dnes se přiblížíme asi nejblíž k hranici, za níž nás Azerové odmítli pustit, a tak se musíme spokojit s buzerací gruzínských pohraničníků, kteří se tak zoufale nudí, že si každého z nás pozvou na pohovor a donutí nás vyplnit pětistránkový dotazník na téma Co tu dělám a kdo mě sem prsknul? A vůbec jim nevadí, že jsme podobný vyplnili ještě v Čechách online. Bumážka je bumážka.
Více z Rumunska
Delta Dunaje. Dobrodružství víc, než jsme doufali
Nemáme zkušenosti, nemáme vybavení, nemáme ponětí, do čeho jdeme. Chceme ale vidět místo, kde se Dunaj vlévá do Černého moře, deltu Dunaje. Tak prostě naložíme lodě a vyrážíme do Rumunska.
Zdrželi nás, a tak tábořiště vybíráme až za tmy s kulisou všudypřítomného šakalího vytí. Velký oheň je základ, protože psy si naši průvodci berou jako ochránce koní – teda spíš jako návnadu pro šakaly, shodujeme se.
My se musíme bránit sami, a protože jsme na ovčí farmě zapomněli i celtu, která nám dosud nahrazovala stan (nejlepší definice placeba!), spíme už regulérně pod širákem, s vousy omrzlými jinovatkou a co nejblíž ohni, na který každý, kdo jde v noci čůrat, přihodí pár klacků, abychom dožili rána.

Ráno nalámeme zmrzlé spacáky do futrálů a chystáme se na cestu. Jen co vyrazíme, zjistíme, že Bidžo 2 nestíhá naše tempo. Silně kulhá, kňučí, nemůže dál. Máme tendenci na něj čekat, ale průvodci jsou nekompromisní. “Je to jen pes a šakalové musí taky něco žrát.” A tak nám zůstal jen jeden a my musíme rozdýchávat dotěrný pocit zrady.
Cesta domů
Šplháme vzhůru až k dechberoucí vyhlídce na rozervané skalnaté a horské údolí, které se táhne až ke Kavkazu. Tam někde v dáli leží Čečna, Dagestán a další končiny, kam se snad jednou taky podíváme. Teď jsme ale tady, na konci Vashlovani, a naše cesta už se stáčí k domovu – ke koňské farmě kovboje Sosa. Ten sem na zimu shání své stopadesátihlavé stádo koní a další desítky kusů hovězího dobytka. Pravý východní kovboj, náš nedostižný vzor.
Ale pozor! Po čtyřech dnech v sedle už i my získáváme jistotu. Když se nám splaší kůň, zkrotíme ho. Když náš kůň nechce běžet, už víme, že mu stačí ukázat klacek v ruce a přidá. Když se nás snaží předjet kamarád, nasadíme koni „ostruhy“ a užijeme si závod ve cvalu. Jen pár desítek hodin v sedle a už máme roupy.

Tak snad příště – dál a na delší dobu…a tentokrát s funkční celtou.