Není to dobré. Pokud netrefíte rytmus, vaše varlata se začnou potýkat se sedlem. Pokud ho trefíte, jedete na zatnutých stehnech, což po chvilce bolí stejně. Marně čekáme, kdy někdo další spadne, abychom měli důvod zastavit. Jedeme hodiny v kuse – Vashlovani se neptá. Zaostanete? Sežere vás. Stejně jako tolik živých tvorů před vámi.

Krása z koňského hřbetu? Nesmysl!

Marně přemýšlíme, kdo vymyslel výrok, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Shodujeme se, že to musel být neskutečný idiot. Jak si chcete užívat výhled, když se s vámi loučí vaše mužnost, kolena i poslední zbytky důstojnosti pokaždé, když kůň uklouzne nebo škobrtne? Zoufale se chytáte sedla nebo hřívy jen proto, abyste neskončili rozpláclí na kamenech pod vámi.

A tak jedeme neskutečně krásnou krajinou – pustou a liduprázdnou. Jen vzdálené farmy rozeseté po mnoha kilometrech svědčí o přítomnosti člověka, ale ani u jedné na něj nenarazíme. Když dorazíme k cíli dnešní etapy, pochopíme proč.

Farma, kde straší minulost

Farma, kde máme spát, je prázdná. Slouží jako zimoviště ovčáků a jejich stád, a stejně jako všechny ostatní, které jsme cestou minuli, ožívá jen od prosince do dubna, kdy se sem shánějí ovce ze svahů Kavkazu. A podle toho také vypadá: rozpadlá, neudržovaná, vybydlená. Komín malých kamínek trčí z okna, podlaha je z udusané hlíny a všude kolem leží mrtvé předměty, které snad kdysi někomu sloužily. Zvířecí kostry, vysoké komínky sušeného trusu – ten tu slouží jako alternativní topivo.

Ztracený pes a tvrdá realita Vashlovani

To už s námi běží i dva toulaví psi, kteří se k nám přidali v průběhu dne, správně tušíce, že jsme měkkosrdcatí Evropané s tendencí krmit zvířátka lépe než sebe. Pojmenovali jsme je Bidžo1 a Bidžo2, protože „bidžo“ je gruzínsky „kluk“ a oni jsou oba samci. Čehož nejspíš litují pokaždé, když míjíme nějaké stádo a od něj se řítí smečka hlídacích kavkazských psů, proslulých váhou přes šedesát kilo a nekompromisním přístupem k vetřelcům. Oba „naši“ psi v tu ránu zalezou mezi koňská kopyta, kam si ani ovčáčtí psi netroufnou.

A ráno trpělivě čekají, až vstaneme a dáme jim kousek tvrdého chleba, protože víc nemáme – a oni ani víc nežádají. Když se další den řadíme do průvodu, psi už jsou na svých místech a dělají rychlé spojky. Dnes se přiblížíme asi nejblíž k hranici, za níž nás Azerové odmítli pustit, a tak se musíme spokojit s buzerací gruzínských pohraničníků, kteří se tak zoufale nudí, že si každého z nás pozvou na pohovor a donutí nás vyplnit pětistránkový dotazník na téma Co tu dělám a kdo mě sem prsknul? A vůbec jim nevadí, že jsme podobný vyplnili ještě v Čechách online. Bumážka je bumážka.

Cesta domů

Šplháme vzhůru až k dechberoucí vyhlídce na rozervané skalnaté a horské údolí, které se táhne až ke Kavkazu. Tam někde v dáli leží Čečna, Dagestán a další končiny, kam se snad jednou taky podíváme. Teď jsme ale tady, na konci Vashlovani, a naše cesta už se stáčí k domovu – ke koňské farmě kovboje Sosa. Ten sem na zimu shání své stopadesátihlavé stádo koní a další desítky kusů hovězího dobytka. Pravý východní kovboj, náš nedostižný vzor.

Ale pozor! Po čtyřech dnech v sedle už i my získáváme jistotu. Když se nám splaší kůň, zkrotíme ho. Když náš kůň nechce běžet, už víme, že mu stačí ukázat klacek v ruce a přidá. Když se nás snaží předjet kamarád, nasadíme koni „ostruhy“ a užijeme si závod ve cvalu. Jen pár desítek hodin v sedle a už máme roupy.