Expedice Tušetie, Kavkaz. 100 km na koni 

DOBRODRUŽSTVÍ


Bigglesova fantastická dobrodružství.


TEXT&FOTO: JAN BIGGLES HANZLÍK | 7.3.2023 | 2 MINUTY ČTENÍ

NAD VRCHOLKY Kavkazu vychází slunce. Po včerejším večírku to jde pomaleji. Náš „guide“ Soso ale nezná slitování a velí: do sedel! První se na koně jménem Šaman sápe kamarád Šéďa. Pár bujarých skoků a výhozů zadníma a Šéďa elegantně letí na hromadu štěrku. Jeho první zážitek na koňském hřbetu trval jen několik vteřin. Když se ztěžka zvedá, pronáší ikonickou větu: „Mé nadšení pro jízdu na koni právě pokleslo…“ To ještě neví, že tohle nebyl jeho poslední let.

Cesta do Tušetie je hodně adrenalinová

Národní park Tušetie je nádherný kout řídce obydlené přírody v místech, kde Gruzie sousedí s Dagestánem a Čečenskem. Poslední významnější výspou „civilizace“ je město Telavi. Odtud pokračujeme terénními auty, naším cílem je vesnice Omalo. Ukazatel na poslední odbočce hlásí, že zbývá urazit sedmdesát dva kilometrů. Pohoda, hodinka jízdy, pomyslíme si a snažíme se usnout po náročném nočním letu do Tbilisi.

Klid se ale nekoná. Cesta vypadá jak trenažér apokalypsy. Klikatící se horská stezka z jedné strany lemovaná stovky metrů hlubokým srázem plným vraků těch méně šťastných cestujících, a ze strany druhé břidlicovou skálou, jejíž kusy se volně odlupují a dopadají na již tak rozbitou vozovku. Ta v důsledku vypadá, jako by někdo nalámal a rozházel sušenky BeBe, které se místy snaží odplavit křižující říčka či vodopád


Další dobrodružství


To vše v neustálém stoupání zakončeném ve výšce 2900 metrů průsmykem Abano. Právě průsmyk Abano je vstupní branou do Tušetie. Když na podzim zapadá sněhem, další doprava je až do jarního tání možná jen vrtulníky. 

Když sem po víc jak třech hodinách jízdy dorazíme, i ty méně věřící z nás zapalují svíčku v kostelíku na vršku. Víme totiž, že nás ještě čeká cesta dolů.

Do vesnice Omalo dorazíme po sedmi hodinách jízdy. Ale stojí to za to! Náhorní plošina usazená ve dvou tisících metrech mezi kavkazskými velikány je úchvatné místo. A nás tu čeká pět dní na kavkazských koních. Co by se asi mohlo pokazit?

Rychlejší než stín 

Když se nám otřeseného Šéďu podaří vrátit do sedla, vyrážíme na naši více než sto kilometrů dlouhou cestu. Hodláme opsat kruh po kavkazských hřebenech a údolích a po pěti dnech se vrátit do Omala. Už první den napoví, že cesta nebude prosta bolesti a zajímavých zážitků. 

Především se ukazuje, že kavkazští koně rádi běhají, a je jim zcela jedno, zda je vede zkušený koňák nebo nadšený amatér. Vlastně jim je jezdec úplně jedno. Řídí se jen pohybem koně před sebou a lidskou vůli je třeba jim doslova vnutit. Jde to pomalu, ale náš přerod v kovboje zdárně pokračuje až do večerního cíle u vesnice Diklo.

Tam rozbíjíme tábor pod širým nebem, sbíráme dřevo, vaříme a u plápolajícího ohně obdivujeme nádherný úplněk. Spíme pod hvězdami, zatímco naši koně se pasou opodál. Reklama na nejmenované cigarety hadr! 

A tak to jde den po dni. Žádné starosti navíc. Jen vstát, najíst se, sbalit, osedlat, nasednout, jet celý den a celý den obdivovat krásy Kavkazu. Večer sesednout či spíš sesunout se ze sedel, rozhýbat kolena a svaly, nasbírat dřevo, uvařit večeři, pohovořit u ohně, jít spát. Na místech, jako je tohle, člověku nejlépe dojde, jak málo věcí mu stačí ke štěstí a jakou spoustu zbytečností doma dnes a denně řeší. 



Když se třetí den dostáváme na skutečné kavkazské hřebeny, máme už rozdělené pistolnické přezdívky a koně víceméně pod kontrolou. Šéďa má na pažbě dva dokonané pády a jeden poloviční, kdy se dokázal udržet na koni, i když ne v sedle. 

Všechno nás bolí, smrdíme, a jsme dokonale šťastní. A dochází nám to právě tady, ve třech tisících metrech na louce kvetoucí desítkami bylin a hrající barvami jak v kýčovitém animáku. Všude kolem zasněžení velikáni, dole v údolí nepatrné vesnice. Jsme jak bozi kráčející nad vlastním velkolepým dílem. A shodujeme se, že krásnější místo jsme ještě nenavštívili.

Když se po pěti dnech kruh uzavírá, pořád ještě nejsme koňáci, naše chůze stále připomíná spíš robota než lidskou bytost a všichni se těšíme na sprchu. Už ale nejsme stejní. Osvobodili jsme v sobě nomáda, divokého jeskynního muže, jsme zase o něco blíž pochopení principů Všehomíra. To vše díky Kavkazu, koním a kamarádům, se kterými jsme mohli něco takového sdílet. Didi madloba, Sakartvelo! Díky moc, Gruzie! 


Další fota


Tušetie

(Tusheti, též Tušsko)

Přístupné autem cca od května do září. Auto si lze najmout ve městě Telavi, ovšem lepší je to udělat předem, není moc řidičů, kteří tuhle cestu jezdí. Hlavní obcí Tušského národního parku je Omalo, kde je také několik guest housů a infocentrum. My doporučujeme guest house Omalo paní Nino a jejího muže Temuriho. 

Z Omala je možné vydat se na pěší treky, jejichž značení je mimochodem placené a prováděné z české rozvojové pomoci, která tu má – a díky ní i všichni Češi – velice dobrou reputaci. Můžete si také objednat koně, učiňte tak ale v předstihu, není jich tolik a bývají vytížení.

V Tušetii je i přes sezónu problém s dostatkem potravin, máte-li dopravu, zásobte se sami. Pozor! Nesmí se tu konzumovat vepřové, vůbec ho s sebou nevozte, místní by byli pobouřeni. V každé vesnici po trase je možno se ubytovat, napít se i najíst. Můžete ale klidně spát i na divoko, nebezpečí vám bude hrozit leda od ovčáckých psů. 

Více info např. na www.tusetie.webnode.cz