Jarda Bouzek. Život chytám do fotek

LIFESTYLE>FOTO

„Cestování je pro mě drogou a fotografování na cestách způsobem, jakým mohu přinést alespoň kousek světa domů," říká sympatický světoběžník.

TEXT: DAVID BERÁNEK | FOTO: JARDA BOUZEK | DATUM: 30.5.2022 | 6 MINUT ČTENÍ

V kolika letech jsi dostal první foťák a jaký to byl?

 Svůj první foťák jsem držel v ruce někdy ve čtrnácti letech a byl to foťák sovětské výroby Смена (Smena) na kinofilm s 50 mm objektivem. Jednoduchý, ale na svoji dobu kvalitní přístroj určený pro začátečníky, poskytoval celkem dobré výsledky a mě tehdy hodně bavilo to tajemství fotografie, které se objevilo vždy až po vyvolání filmu a přenesení výsledného obrázku na fotopapír.

Jak a kdy jsi se stal profesionálním fotografem?

Vlastně nevím, jestli se mohu řadit mezi fotografy profesionály, ale dá se říct, že si fotografií v současné chvíli vydělávám peníze, tak zřejmě ano. Ten vývoj byl víceméně postupný a pro mě zlom nastal ve chvíli, kdy jsem se odklonil od typicky cestovatelsko-krajinářské fotografie a začal se více zabývat dalšími fotografickými žánry například portrétem, produktovou fotografií a podobně. Což jsou zhruba poslední tři roky.  

Kde jsi poprvé fotil v zahraničí a jak to tam na tebe působilo?

Poprvé jsem se s foťákem v ruce dostal za hranice naší země záhy po sametové revoluci, kdy jsem měl možnost jako šestnáctiletý mladík vyrazit do severní Itálie. Navštívil jsem tehdy mimo jiné například také San Marino a byl to pro mě asi jako pro všechny, kteří tehdy poprvé vyjeli na západ veliký zážitek. Viděli a vnímali jsme ten propastný rozdíl. Pak následovaly další cesty po Evropě do Německa, Švýcarska nebo Španělska. Cestování jsem si zamiloval.

Černobílá vs. barevná. Jak jsi na tom ty? Děláš i černobílé?

Primárně pracuji s barevnou fotkou. Svět kolem nás překypuje barvami a mám pocit, že když je z obrazu odstraním odeberu část reality. Navíc současná digitální fotografie a možnosti post procesu umožňují pracovat s barvami hodně výtvarně, a to mě baví.    

Celulosa vs. digital. Fotíš i na film?

Fotím digitálním foťákem, aktuálně pracuji hlavně s fotoaparátem CANON 5D Mark III, ale nedávno jsem zažil veliké překvapení kdy moji rodiče objevili doma ten můj zmiňovaný první foťák na kinofilm. Byl jsem doslova v šoku, že je na světě a v perfektním stavu. Okamžitě jsem běžel koupit kinofilm. Bylo to jako návrat do minulosti.

Ten pocit, když pak jdeš do fotolabu vyzvednout hotové snímky a vůbec netušíš co na tebe z obálky vykoukne, ten je fakt úžasný. Takže myslím, že si s kinofilmem ještě nějakou tu legraci užiji. Jinak ale digitál vede, což je dáno hlavně jednoduchostí zpracování, tím, že okamžitě vidíš výsledek a samozřejmě i klienti dnes vyžadují rychlý a kvalitní výstup v elektronické podobě.

Další článek

Když cestuješ a fotíš v odlehlých oblastech, jak spíš a jíš?

Je to různé. Na svých cestách jsem okusil mnoho možností ubytování od noci strávené ve spacáku pod širým nebem nebo ve stanu, přes spaní v autě, ubytování u místních lidí, v turistických ubytovnách, penzionech i luxusních hotelech. Je to vždy dáno místními možnostmi a samozřejmě také rozpočtem. Velmi často na cestách kombinuji různé možnosti ubytování tak, aby pro mě bylo cestování praktické, bezpečné a pohodlné.

Co se týká jídla, tak pokud to jen trochu jde snažím se maximálně ochutnat místní kuchyni, protože je to jedna z možností, jak poznat kulturu a lidi. Nepouštím se ale do velkých extrémů. Nejhorší je, když si cestovatel část pobytu pokazí zdravotními problémy po nevhodném jídle.

Zažil jsi někdy při focení více dobrodružství, než jsi chtěl? Jaké?

Těch zážitků na cestách bylo opravdu hodně. Fotografování v centrální Austrálii u tajuplného skalního útvaru Uluru bylo hodně těžké díky pouštním mouchám, které nám lezly do očí, uší, nosu i úst a bylo to opravdu hodně nepříjemné. Něco podobného jsem zažil také nad polárním kruhem kde to byli zase komáři, kteří dokázali pobyt znepříjemnit tak, že jsem z jednoho treku musel utéct.

V Peru, nedaleko jezera Titicaca po nás místní, kteří demonstrovali házeli kameny a jen tak tak se nám podařilo ujet. Ale jinak je cestování a fotografování většinou zábavné a pohodové.

Co je pro tebe nejhezčí místo, které jsi kdy fotil a proč?

Těžko říct. Krásných míst jsem viděl tolik, že vybrat jedno je nesmírně složité. Hodně na mě zapůsobilo pobřeží NaPali na havajském ostrově Kauai. Měl jsem možnost ho vidět a fotografovat z otevřeného vrtulníku, což byl super zážitek sám o sobě.

A jaké bylo to nejhorší a proč?

Ono je to hodně o pocitu, s jakým člověk na dané místo přijede. Když máš špatnou náladu, tak i to nejhezčí místo na světě může být najednou šedivé, nudné a nepříjemné. A také je to o lidech, se kterými v danou chvíli jsi. Je pravda, že si jako fotograf často z míst, která jsem navštívil vezu domů ten profesní pocit. Tady se mi fotilo skvěle, tady to bylo na nic, protože byly špatné podmínky a nevyfotil jsem to co jsem chtěl.

Pamatuji si například na Národní park Cradle Mountain v Tasmánii, kde jsem v autě na parkovišti téměř celý den čekal na počasí, které by mi umožnilo udělat alespoň jednu fotku. Bohužel marně a musel jsem pokračovat v cestě.

Kdybys nebyl fotograf, čím bys chtěl ještě být?

Tyjo, to je fakt těžká otázka. Čím víc se znám, tím víc vlastně nevím, ale rozhodně by to bylo něco tvůrčího. Tam to zaměření je asi patrné a neměnil bych ho. 

Dá se při téhle práci mít rodinu?

Určitě ano a dokonce myslím, že velmi dobře. Jako fotograf nemám stálou pracovní dobu. Pracovní čas si řídím sám a u komerčního fotografování si mohu často rozhodnout kdy a kde se bude fotografování odehrávat, což mi umožňuje být hodně flexibilní. No, a co se týká cestování, tak spousta cest se dá dělat společně, takže z tohoto pohledu je to ideální.

Co nejraději na cestách posloucháš? Posloucháš hudbu i při focení?

Hodně poslouchám mluvené slovo, zejména při delších přesunech, ke kterým využívám primárně auto. Poslech audioknih mi pomáhá udržovat pozornost a musím říci, že je pro mě prima možností jak si „přečíst“ knihu v době kdy řídím. Co se týká hudby, tak k té sáhnu poté spíše při pěších přesunech. Batoh na záda, sluchátka do uší a vyrážím na trek. Preferuji výrazně českou hudební scénu. Při vlastním focení už hudbu moc neposlouchám. Tam se soustředím na fotku a na scénu, kterou fotím.

Další článek

Ovlivnil tě nějaký jiný fotograf nebo jsi čistý originál?

Myslím, že jako kluka mě ovlivnili Zikmund s Hanzelkou a jejich cestopisy. Tam někde vznikala moje touha poznávat svět a exotické dálky. Později jsem zaznamenal fotografie Jiřího Kolbaby a jeho cestovatelské projekce, které dnes vlastně pořádám i já. A to mě přivedlo k tomu, že sebou na cesty vozím fototechniku a snažím se zpět domů vozit hezké obrázky z cest.

Používáš někdy při svých cestách obytné auto? Pokud ano, baví tě to?

Prozatím jsem jako obytné auto využíval především nějaké větší SUV, které si vždy v dané lokalitě půjčuji. Cestování klasickým obytným autem mě ale vždy hodně lákalo a nyní je i s ohledem na rodinu mým dalším cílem. Rád bych s ním do budoucna podnikl nějakou delší cestu.

Všiml jsem si, že se snažíš hodně pomáhat ostatním. Dlouhodobě pomáháš Nadaci Leontinka pro lidi, kteří nevidí nebo vidí jen částečně. Jak jsi se k tomu dostal a co to ve tvém životě znamená?

Ano, s Nadací Leontinka spolupracuji už řadu let a nedávno jsem začal spolupracovat také s dobročinnou organizací Zdravotní klaun, která pomáhá rozdávat radost a smích v nemocnicích a dalších zařízeních po celé České republice. Považuji to za absolutně přirozené něco takového dělat, vlastně jsem o tom nikdy ani nepřemýšlel a je to pro mě hodně důležité, protože mi to pomáhá neustále si uvědomovat, cenu šťastného a pohodového života.