Jakmile jsem zkusil rychlou jízdu, bylo hotovo…

Běžní závodníci přesednou na motorku z nočníku a ve třinácti vyhrají první titul. Proč tvoje cesta vedla jinudy?

Motorky mě braly, ale jsem z chudé rodiny ze Žďáru nad Sázavou a doma jsme měli leda fichtla. Ve dvaceti jsem si udělal papíry na velkou motorku a táta se domluvil s bráchou, že koupíme větší enduro, šestsetpadesátku Kawasaki KLR, takový velký hovado. A tahle motorka už docela jela. Tam jsem začal cítit rychlost – a ta mě dostala…

A tvoje první vlastní motorka?

R-jednička Yamaha, litrová. UFO. Designově, výkonově… Strašně debilní nápad, ale omlouvají mě dvě věci. Neznalost a to, že v tý době moc jiných možností nebylo. Většina motorek byla dotažená bůhví odkud, rozstřelená, spravená a hrozně drahá… Hrozně jsem riskoval – a to bych s mýma dnešníma zkušenostma nemohl nikomu doporučit.

Takže se z naivity stal respekt?

A vášeň! Byla to šílená bomba, novej svět a to mě strašně vtáhlo. Chtěl jsem to víc a víc. A jakmile jsem zkusil rychlou jízdu, bylo hotovo a už jsem z ní neslezl. 

Dobře, měl jsi litrovou motorku – jak ses s ní ale dostal na závodní dráhu?

Potkal jsem jednoho kluka a ten mě vzal do Sosnové, na malej silniční okruh na severu Čech. Pak jsem se dostal do Brna na Masarykův okruh. To byl další obrovskej krok – lepší verze vzrušení a adrenalinu, který už jsem zažíval. A pak už jsem začal závodit…

Je ale rozdíl mezi silničním okruhem a závodní tratí. Co tě vykoplo na silnici?

To byl další krok. Našel jsem si oficiální závody, udělal si závodní licenci a začal objevovat další svět, ve kterým moje představa, že jsem rychlej, vůbec neplatila – protože všichni tam byli rychlejší. A jakmile začneš závodit, začne to stát peníze. Hrozný peníze. A když to děláš jako hobby, jsi na všechno sám. Narazil jsem na limity techniky v soubojích s poloprofesionály a zjistil jsem, že se jim nedokážu vyrovnat. A to je frustrující. Tak jsem začal pokukovat po jiných možnostech závodění a slyšel jsem o Hořicích. To je nejlepší silniční okruh u nás. Zkusil jsem to – a byl to další krok do novýho světa. Geniální propojení fanoušků, rychlosti, prostředí a nadšení, se kterým to pořadatelé dělají. Je to úplně jiný než okruhový závodění.

Proč?

Nedá se to nacvičit! Všichni jezdci mají stejný podmínky – můžou jezdit jen v kvalifikaci a v den závodu. Kdežto když máš prachy a čas, můžeš si pronajmout Brno na půl roku a jezdit tam pořád dokola. A když to projedeš stotisíckrát a nejsi úplný nemehlo, pojedeš rychle. U roadracingu mnohem víc rozhoduje jezdec. Času mají všichni stejně – a většinou je ho málo…

Který závod je v roadracingu nejvíc?

Tourist Trophy na ostrově Man. Šest okruhů po šedesáti kilometrech. Brutální. Největší světový extrém. Na Manu jsou dost svérázný obyvatelé a dost konzervativně se drží svých tradic. Třeba tam na auto nemusíš mít technickou a většinou neexistuje rychlostní limit. Ale když uděláš chybu, všechno zaplatíš. Lidi jsou tam zodpovědní a váží si toho. A hlavně díky nim se tam jede stejná trať víc než sto let – a i když se tam pořád zabíjejí lidi, závody se pořád jezdí. Nebezpečí navzdory.

Takže adrenalin, nebezpečí, rychlost…

To krásný na tom je, že mozek neví, co se děje. Když jedeš tři sta v hodině, nemyslíš na nic jinýho, než abys dojel. A pak mozek vyplaví všechny ty drogy a je to úžasný. A návykový! Když to zvládneš, jsi na vrcholu blaha. Čím jsi dál za hranicema lidskýho chápání a blíž smrti, tím víc cítíš život… Neuvěřitelně mě to nabíjí. Každý by měl mít v životě něco, co ho dělá šťastným – protože pak bude míň naštvanej na ostatní lidi. A lidi se budou mít rádi. Zní to debilně, ale tak to je.

Co tvůj věk? Na závodníka je poměrně vysoký…

Jsem starej pes. Ale pořád se dokážu zlepšovat – a to mě motivuje. Zjišťuju, že i v mým věku se dokážu honit s klukama, kterým je pětadvacet. Pořád to má smysl a dělá mi to radost. A našel jsem si zadní vrátka – Motoškolu Hefty74, kde učím lidi a předávám jim zkušenosti. Dokonce jsem si nedávno udělal trenérskou licenci.

Jaká je nejčastější jezdecká chyba?

Lidi si myslí, že na motorce sedíš a řídíš ji rukama. Ale ty musíš na motorce pracovat celým tělem. Když se dostaneš do problému, ztuhneš. To je přirozenej ochranný reflex. Ale jakmile ti ztuhnou ruce, motorku neuřídíš. Vždycky říkám studentům v Motoškole, že když to děláš dobře a nejsi zvyklej, po tréninku tě musí bolet i svaly, o kterých nevíš. Na motorce navíc dělá každá končetina něco jinýho – plyn, brzda, spojka, řazení… Musíš na všechno myslet a koordinovat. A právě to je těžké – a vyžaduje to trénink.

Jaký byl za pětadvacet let ježdění tvůj nejlepší závodní moment?

Jsem pyšnej hlavně na to, že jsem nikomu nemusel lézt do zadku. Za svoje úspěchy i neúspěchy si můžu sám. A nejhezčí moment jsem zažil ještě v amatérský kategorii na Manu, kde jsem vyhrál v kategorii Newcomers na Manx Grand Prix. Na půjčený motorce, proti klukům z celýho světa. To mi změnilo život. V tý době jsem byl na křižovatce, trochu jsem skomíral, bojoval jsem s prachama a myslel si, že si dám ještě tenhle jeden závod a pak skončím. Povedlo se mi vyhrát – a to mi dodalo odvahu jít dál a mezi profíky.

A nejhorší moment kariéry?

Macao Grand Prix. V posledním kole, v poslední zatáčce jsem se málem zabil. Místo skvělýho umístění mezi skvělýma jezdcema z toho byla rána do zdi.

Měl jsi spoustu zlomenin – poznáš podle bolesti v kostech, jaké bude počasí?

Víš, že někdy jo? A to jsem si vždycky dělal srandu z lidí, co to o sobě tvrdili!

Co tě v nejbližší době čeká?

Na top závody už nemám čas ani peníze – to je na celým závodění to nejtěžší. Ale v dubnu pojedeme závod 24 hodin v Le Mans. To je obrovská výzva, mistrovství světa, top úroveň – a moc jsem o to stál. V květnu se v Hořicích jede 300 zatáček Gustava Havla, to je taky úžasnej závod na skvělý trati. A chci dál rozvíjet svoji Motoškolu.