Život naruby. Prostě jsme všechno prodali a jeli

KARAVANISTA>INTERVIEW

Mnoho let vedl obchodní týmy, vymýšlel marketingové kampaně, nabíral zaměstnance, vedl statistiky. Ale pak řekl dost. „Pronajali jsme náš dům, prodali, na co jsme přišli, přihlásili se do domácího vzdělávání, koupili 25 let starý obytňák a vyrazili na cestu. Naruby,“ říká pro Vroomagazine Honza Rychtařík. 

TEXT: PETR HOLEČEK | 7. 4. 2022 | 6 MINUT ČTENÍ

Zrovna jsme tě zastihli v obytném autě s rodinou, kde jste, jak se máte a kam jedete?

No to teda, konečně. Chvilku to sice trvalo, pořád nás něco brzdilo a nemohli jsme se pohnout, ale už jsme to prolomili. Milujeme Španělsko, a kdybychom tolik nechtěli teplo, jeli bychom do Andalusie, to je naše láska, ale vybrali jsme si pro letošní zimu Tenerife. Jistota počasí je tady téměř na 100 %, 8 hodin denně sluníčka, přes den 25 °C a v noci teploty nepadají pod 15 °C. Šplouchá tady oceán ze všech stran, prostě nádhera. My k životu u nás doma potřebujeme teplo a světlo, jako kytky...

Teď jedete jako turisté, že? Před lety jste jeli na životní pouť. Pověz nám, jak to vlastně bylo?

Nerad to přiznávám, ale jsme spíš turisté. I když se snažíme ze všech sil, půjčili jsme si tady obytňák, objíždíme ostrov, spíme nadivoko a každý večer jsme jinde, stejně jsme turisté. V roce 2018 to bylo něco jiného, všechno jsme prodali, dům, co máme, pronajali a vyrazili 30 let starým obytňákem napříč Evropou. Dobrovolničili jsme na ekofarmách a jen tak se toulali… Bylo to neskutečně osvobozující, všechno jsme nechali doma a jeli. Se čtyřmi dětmi, jen my a svět okolo nás…

Cesta, kdy jste opustili tradiční život, vyústila v to, že jste si založili rodinnou firmu Naruby, která dělá různé poradenství – v podstatě nakopává životní rozhodnutí, je to tak?

Já už bych tomu nechtěl říkat firma, ty jsem kdysi také nějaké zakládal a byla to hrozná nesvoboda, vždycky mě to pohltilo a nebylo cesty ven, bylo to vězení. NARUBY.life je spíš projekt. To, co jsme se ve světě naučili, předáváme mladým lidem, rodinám, které by taky chtěli vystoupit ze zaběhnutých kolejí a žít jenom tak život. Jezdíme po přednáškách, scházíme se s lidmi a povídáme si o tom s nimi. A ono to funguje, už je celkem dost rodin, které se vydali naší cestou. Ale základem je, že nikomu nic nenutíme. Každý ať si to dělá, jak chce sám.

Během cesty jste děti sami vzdělávali, jak to probíhalo? Museli jste něco řešit s českými úřady?

Dětí máme hodně, a tak to bylo u každého trochu jinak. Tenkrát 2,5letá dvojčata byla bez povinné školní docházky, Kryštof 11 let byl na domácím vzdělávání a Matěj v 16 letech přerušil Střední průmyslovou školu. Institut domácího vzdělávání v ČR funguje super a měli bychom si toho vážit. Jako Češi máme možnost děti vzít ze školy a jenom jednou za půl roku udělat přezkoušení, v případě pobytu v zahraničí dokonce jednou za 2 roky.

To fakt jde?

Je to naprosto skvělá příležitost, jiné národy to nemají, dokonce je to v některých státech i trestné. Potkali jsme pár rodin, které se dokonce za cenu cestování s dětmi vzdali občanství. Třeba v Německu není volby, povinná školní docházka a jen několik týdnů prázdnin v roce. Možná malá výjimka jednou za rok na týden se svolením ředitele školy. Takže v České republice je nám přáno a s úřady nejsou trable, a to je možnost, která se neodmítá.

Podobný článek

Živili jste se na různých farmách, které jste navštívili.

Část naší cesty jsme pracovali na farmách jako dobrovolníci. Dávalo nám to smysl, chtěli jsme dětem ukázat jiné hodnoty. Že třeba za jídlem je něco víc, že litr mléka v obchodě není jen tetrapack krabice, ale že se to musí vyrobit, ukázat jim jak a kolik je to práce. 

Byli jsme i v Portugalsku na farmě, kde jsme stavěli domek z hlíny a slámy nebo na kozí farmě v Itálii, ale kdybych to měl všechno vyjmenovat, bylo by to na hodně dlouhý povídání, o tom třeba příště. Všude jsme se cítili vždycky jako doma. Poznali jsme nové lidi, kultury, viděli jsme, jak to chodí v jiných rodinách.  Z úplně jiného úhlu než jako turisté. Bylo to nezapomenutelné a všem nám to dalo doopravdy moc.

Celý princip dobrovolnictví, my jeli s organizací WWOOF, je o tom, že výměnou za 30 hodin týdně práce dostanete jídlo a střechu nad hlavou. Podmínkou je, že vám hostitel předává zkušenosti a jeho farma nebo projekt jsou udržitelné. Nevím, jestli je to na celý život, ale potkali jsme woofery, kteří takhle fungovali a žili i měsíce. Za mě je to úžasná a ideální varianta cestování pro mladé lidi, dá se takhle jet měsíce a funguje to na celém světě.

Jak cestu snášely děti? Líbil se jim takový život?

Super, líbilo a taky jako v jedné z předešlých otázek, podle jejich věku. Dvojčata Jáchym a Josefínka byli šťastní, měli oba rodiče spolu a u sebe, žádná školka, žádné odloučení. Kryštof byl na hranici puberty a z dítěte, které se zabaví šťouráním klackem v hlíně, pomalu vyrostl. Občas se s tím pral, ale myslím si, že i když je teď ve věku puberty a má jiné hodnoty, bude na to vzpomínat rád. Má to v sobě a náš vztah to jenom posílilo. Matěj je nekonfliktní a klidný typ, užíval si to, uměl už v té době hodně dobře anglicky, a tak si hodně povídal, četl a začal hrát na ukulele.

Neřešili jste peníze? 

Jak jsme toho hodně prodali, třeba rodinný osobák, tak jsme nějaký peníze měli, takže asi ani neřešili. Nebyla to dovolená ale cesta, tak jsme ani neutráceli. Bez zábavních parků, restaurací a ostatních věcí, které je člověk zvyklý si na dovolené dopřávat. Děti tomu sice na začátku říkaly, že jsme za socky, ale postupně to pochopily. Měli jsme peníze na prvních 6 měsíců a ty další si nás pak nějak našly. Vyšlo to, že jsme přijeli po roce, a ještě měli úspory.

Musel jsi opustit starý život, což asi byla změna.

Změna to byla velká, hlavně pro mě. Nebyl jsem zvyklý být s Terezkou a dětmi 24/7 a vlastně ani oni se mnou. Po dvou měsících si to sedlo. Hodně důležité je nastavení kompetencí a co kdo dělá, když tohle dobře nastavíte, funguje rodina bez problémů.

Další článek

Pověz mi něco více k vašemu prvnímu autu.

Matylda, nejmenší obytňák pro šest, co existuje. Fiat Ducato, hranáč z roku 1992. My jsme u nás doma horký hlavy, takže když jsme se domluvili, že vyrazíme do světa za dobrovolnictvím a poznávat svět, dává nám smysl mít jako zázemí pro rodinu obytné auto. Předtím jsme s obytňáky moc zkušeností neměli ,a tak první auto, co se nám líbilo, jsme hned koupili. Že je to ten nejmenší obytňák, co se pro šest vyrábí, jsme zjistili až cestou

Zase to mělo výhody, ne?

Zaparkovali jsme ho kdekoliv jako osobák, a to nám nakonec dávalo obrovskou volnost. Matylda byla úžasná a Terezka z ní udělala dětem opravdu domov. Začalo to praním záclonek a byly to 2 měsíce renovací a úprav, ale myslím si, že to stálo za to. Vždycky jsme měli kus našeho domova s sebou. Třeba stůl jsme měli z domácího stolu a byly v něm i vrypy po dětech, když byly úplně malé.

Druhé auto bylo obytné Ducato jménem Wilda. Viděl jsem, že jste se u koupě docela spálili. O co šlo?

Po cestě, když jsme se vrátili, jsme Matyldu prodali a chtěli větší, kluci už nechtěli spát spolu na jedné posteli v alkovně. Koupili jsme Mercedes Vario minibus s tím, že ho předěláme na obytné auto a pojedeme na další cestu. Pak přišla pandemie a vše se zastavilo. Já si ještě udělal řidičák skupiny C, Vario má 7 tun, ale na stavbu už nedošlo. 

Když jsme si předloni v létě chtěli zavzpomínat na časy v obytňáku, koupili jsme jako náhradní řešení Fiat Ducato z roku 1994 od pana G., se slzou v oku nám ho prodával s tím, že jemu už jeho rychlost nestačí, ale jinak že je to miláček rodiny. 

Cítím takzvaně velký špatný.

Měli jsme v plánu podobnou renovaci jako s Matyldou. A jezdit s ním alespoň na kratší cesty, když čas na Mercedes ještě nenastal. Byl totálně zrezlý, dokonce tak, že neměl část podlahy. Trvalo nám 3 měsíce, než jsme se smířili s tím, že jsme naletěli. Byly varianty shodit ho ze skály a dělat, že se to nikdy nestalo, odvézt ho panu G. a dostat z něj peníze zpátky nebo ho někam postavit a zapomenout na něj. Nakonec zvítězila varianta pustit se do rekonstrukce. 

Příběh, který nás zajímá!

Našel jsem si dílnu a celou loňskou zimu jsme na tom s Matějem a jedním šikovným Ukrajincem dělali. Asi 1200 hodin práce, ale myslím, že to za to stálo. Postavili jsme v podstatě nové auto, které má vše, co jsme si jen uměli představit, že takový obytňák může mít.

Rekonstrukce toho auta vlastně nakopla váš druhý byznys či koníček, přestavbu dodávek. Jak vám to teď jde?

Jako nikdy nic předtím. Na naší cestě jsem se naučil nechat věci plynout. Že si to nakonec sedne přesně tak, jak chcete. A taky celkem obratně ovládám sílu myšlenky. Když něco chci, umím to ovlivnit. Za loňský rok jsme vyrobili obytného VW Craftera na zakázku, tři obytné dodávky Ford Transit jmény Terra, Gaia, Felix a rozjeli jsme s nimi půjčovnu. K tomu máme takovýho mazlíka VW Transpotera MAX. Ten je teď před finálním designem a půjde taky do půjčovny.

Viděl jsem u vás ještě autobus.

Ano, do toho děláme na asi největší obytné vestavbě v ČR, obytný autobus BOVA s původní kapacitou 56 míst, tady se blížíme do cílové rovinky. Pevně věřím, že na jaře rodina, která si to u nás objednala, vyrazí na svojí cestu po evropských komunitách. A další projekty jsou před námi, už teď domlouváme výrobu na konec roku.

Další článek

Přestavby jsou velmi v kurzu. Co všechno na to potřebuji, jaké auto, jaké peníze?

To je hodně častá otázka a odpověď na ní složitá. Je to jako: Chci dům, kolik potřebuji peněz. Můžu mít malý skromný domek nebo luxusní vilu. Oboje je dům, a přitom je cena úplně jiná. Ale abych se nevyhýbal odpovědi o penězích, malá dodávka L2H2 může stát 250 000 Kč a velká L3H4 klidně i 600 000 Kč za přestavbu, plus samotná dodávka. Hodně záleží na tom, co kdo od auta chce – používat jej celoročně a v mrazu, na dlouhé cesty, jen jako stan na kolech, vozit kola, péct v troubě. Je toho fakt hodně, a když za mnou přijde zákazník, vždycky řešíme tohle jako první. Na co dodávku chce a kam s ní bude jezdit.

Přemýšlíte o tom, že jednou zase vyrazíte na velkou rodinnou pouť?

Určitě. Každý den a vymýšlíme, jak to udělat. Velký kluci nám ale vyrostli a my se musíme smířit s tím, že už to nebude tak, jak to bylo v roce 2018. Vždycky to bude už jiná cesta. Momentálně nám ale moc nejde si představit, že bychom nejeli zase všichni. My bychom chtěli jet třeba do Afriky nebo do Gruzie a o tom nechce Kryštof ani slyšet. Takže padají takové návrhy, dát si road trip po USA. Uvidíme, jak to dopadne. Jak jsem říkal, necháváme to plynout a třeba na pouť ještě jednou dojde, třeba jen s dvojčaty.

Poslední otázka je pro tebe – Co je podle tebe na životě nejlepší?

Na životě je nejlepší samotný život a ta příležitost ho žít. To že jsme tady je obrovský dar. Je hodně těžký mít to každý den na paměti, ale občas si to uvědomit, je fajn. Jinak z těch jasnějších úhlů pohledu je to za mě svoboda. To, když si každý může dělat, co chce, říkat co chce a být sám sebou.