Kde příroda diktuje svá pravidla

Safari je zážitek, na který se nezapomíná. Chráněná oblast Ngorongoro je pravděpodobně nejznámější africké safari. Sousedí s národními parky Serengeti a Tarangire a je domovem nejen exotických zvířat, včetně tzv. velké pětky v čele s králem zvířat, lvem, ale i kmenů Masajů a jejich dobytka.

Zastavujeme před vjezdem do parku a spolu s námi je na parkovišti přibližně dalších sedmdesát džípů. „Tohle je ještě málo, od června do září je tu najednou třeba tři sta džípů,“ odpovídá náš průvodce na mou poznámku, že je nás tu hodně. V duchu se pochválím za to, že jsem si pro svou cestu vybrala právě měsíc leden.

Projíždíme kolem spícího buvola, ale po pár metrech opět brzdíme – přes cestu se totiž prochází asi dvacet opic. Džíp má obrovská okna a Amir, můj spolucestovatel, který cestuje se svou přítelkyní ze Španělska, se vykloní ven. „Dávejte si pozor, ať vám opice neseberou telefon,“ varuje nás průvodce.

Za zvukem zvonů

Cesta ke hraně kráteru trvá ještě asi půl hodiny. Z okna pozorujeme rozlehlé kopcovité pláně, Masaje, jejich vesničky a stáda krav. Některé krávy mají na krku velké zvony a v krajině se rozléhá jejich dunivý zvuk. „Podle těchto zvonů je oblast pojmenovaná,“ říká průvodce. „Ngorongoro,“ napodobuje zvuk zvonů. Na obzoru jsou v kopcích vidět také pasoucí se sloni a žirafy.

Plocha kráteru je obrovská, okem nedohlédneme na jeho konec. Spolu s ostatními džípy se posouváme směrem ke slanému jezeru Magadi. Kolem auta probíhá menší rodinka prasat bradavičnatých, kterým pracovně říkáme „Pumbaa“ po vzoru filmu Lví král. Nikdo z nás totiž neví, jak se prase bradavičnaté řekne anglicky.

Náš průvodce nám otevře střechu auta. Projíždíme kolem stáda zeber, které na nás zvedají pysky, zatímco malá hříbátka splašeně pobíhají sem a tam. Důstojně vyhlížející buvoli poklidně přežvykují trávu a hledí si svého. V dálce jsou vidět sloni a asi tři nosorožci. Kamkoliv se člověk podívá, může se kochat krásou exotické zvěře.

Oběd ve společnosti hrochů

Na oběd stavíme u tzv. hippo lake, menšího jezírka v povzdálí, kde se shlukují hroši. Sedíme vedle auta a jíme náš zabalený oběd, zatímco dvojice hrochů – člověku nejnebezpečnějšího druhu zvířat – se poklidně koupe jen pár desítek metrů od nás a od dalších džípů. Naštěstí naše safari stolování přerušilo jen pár ptáčků a bažantů, které jsme odehnali celkem rychle.

Hledání krále zvířat

Po obědě opět vyrážíme na cestu. Trochu osvěžení nám přinese prudký déšť, který ale za pár minut ustane. Už jsme viděli snad všechna zvířata z velké pětky, chybí nám už jen lev a levhart.

„To vám nemůžu slíbit,“ krčí rameny náš průvodce, ale já věřím, že alespoň jednoho lva uvidíme. Z vysílačky, kterou se průvodci dorozumívají a informují o výskytu zvířat, se začne ozývat cosi svahilsky. Držíme si palce, že třeba uslyšíme slovo simba (svahilsky lev).

Králové zvířat na sebe nenechají dlouho čekat. Jsou sice v dálce, ale je jich hned šest. Leží na zádech a opalují se, ani se nehýbou.

„Cats,“ prohlásí moje španělská spolucestovatelka a já se musím zasmát. Ano, opravdu tam leží jako kočky, které se jen vyvalují na sluníčku.

Šťastný návrat

Měli jsme velké štěstí. Z velké pětky nám chyběl jen levhart, ten je ovšem k vidění velmi zřídka. Na to, že jsme se safari účastnili v období dešťů, byl jeden krátký deštík také úspěch. A hlavně – vracíme se zdraví, vcelku a šťastní.