Šéf Transporterclubu. Naše oprýskané téčko je členem rodiny

KARAVANISTA>INTERVIEW

Má doma lehce oprýskanou T3, která se jmenuje Puleček a je to člen rodiny. „Auto je z roku 1982, vodou chlazené s originálním benzínovým boxerem. Máme s ním spoustu zážitků a věřím, že ještě mít budeme,“ říká pro Vroomagazine současný šéf Transporterclubu.

TEXT: PETR HOLEČEK | FOTO: TRANSPORTERCLUB | 24. 4. 2022 | 5 MINUT ČTENÍ

Transporterclub už vedete řadu let. Jak vlastně takhle parta vznikla a jaká je její historie?

Tohle by byla otázka spíše na Tomáše Hanouska, který stál u zrodu clubu ještě spoustu let před mým příchodem a aktivní je dodnes. Já se o Transporterclub starám od roku 2013, ale počátky sahají někam do roku 2005. Bylo to hodně spojené se založením internetového fóra, kde by si lidé mohli najít informace o Téčku a vzájemně si poradit, pomoci, inspirovat se. Zájem byl tak vysoký, že web pod náporem lidí okamžitě spadnul a muselo se vše připravit na mnohem vyšší zátěž a rozjet znovu. Transporterclub i naše fórum tak fungují dodnes. Prakticky okamžitě se pak komunita z internetu přesunula také na srazy. Což je pro ni příznačné.

Co všechno obnáší koordinovat takový klub?

Práce je to pestrá. Jde o skloubení nějaké administrativní činnosti, práci s webem, sociálními sítěmi, komunikací s našimi partnery. To je ta část, kdy člověk sedí v kanceláři. Pak je tu ta organizační složka, kdy připravujeme srazy. Ty buď pořádáme my, jako Transporterclub, nebo je chystají naši členové pro ostatní. Díky tomuto nadšení pak v průběhu roku máme v kalendáři spoustu akcí po celé republice. V takovém případě se snažím pomoci nejrůznější formou - materiální, finanční, organizační nebo jakoukoliv jinou, která je potřeba. Ale funguje to i obráceně a členové našeho clubu usilovně pomáhají zase mně. Vždyť to děláme všichni pro sebe - připravit si hezký víkend někde v kempu. Sejít se, pobavit se.

Kolik máte členů?

Klub má něco kolem čtyř stovek členů, kteří náš chod podporují pravidelným ročním příspěvkem, naším fórem ale prošlo přes deset tisíc lidí. Na srazy jezdí dlouholetí členové, úplní nováčci i lidé, co jedou zrovna kolem a mají stejné auto. Uvítáme všechny, kdo souzní s naší komunitou.

Co vás na dodávkách s logem VW tolik fascinuje?

Možná bude tahle odpověď trochu překvapivá, ale především lidé, kteří je řídí. Za ty roky jsem se naučil, že není podstatné, jestli máte doma vymazlenou T1, T3 jevící znaky vraku nebo zbrusu novou T6.1. To podstatné se vždycky ukáže, když vystoupíte z auta a zapojíte se k ostatním. A díky tomu, že užitkové vozy Volkswagen, Téčka, jak říkáme my, vždycky měly jakýsi punc legendy, auta všeuměla, auta do práce i pro rodinu, tak si myslím, že často přitahují lidi, se kterými pak rádi trávíte čas. Neplatí to vždy, ale velmi často. A pokud bych měl říct, co mě fascinuje přímo na těchto modelech vozů, tak je to jejich univerzálnost, která dává majiteli obrovskou svobodu - pracovat, žít, bavit se. A to platí o všech modelových řadách od T1 do současnosti.

Další článek

Jaká auta vlastníte a můžete nám je popsat?

Tahle otázka by opět lépe seděla pro zakladatele Transporterclubu pana Hanouska, který má doma krásnou T1 Sambu, T2 Westfalii a T3 Vanagon. Do klubu nám pořídil T5 a nyní jezdí s T6. My máme doma lehce oprýskanou T3, která se jmenuje Puleček a je to člen rodiny. Auto je z roku 1982, vodou chlazené s originálním benzínovým boxerem. Máme s ním spoustu zážitků a věřím, že ještě mít budeme. Je to pracant a víkendový vůz v jednom. Před několika lety jsme se ale rozhodli, že ho nebudeme trápit denním ježděním a pořídili jsme si Passata B5 z roku 1997, dieslovou rotačku 1.9 TDi, a pojmenovali ho Perníček. Ačkoliv je to náš nejnovější vůz, brzy už z něj také bude veterán. My máme tahle stará auta rádi - mají jméno a patří prostě do rodiny.

Jak často jezdíte s dodávkou kempovat, respektive, jaké jste měl léto a co plánujete, když čas nyní dovolí?

Přemýšlel jsem, jak se této otázce šikovně vyhnout, abych si neudělal úplně ostudu. Jezdíme málo, nebo aspoň méně, než bychom chtěli. Hlavně tedy na naše srazy a teď v době covidové to nešlo vůbec. Díky srazům se dostaneme třeba sedmkrát, osmkrát ročně s autem ven. Sami moc nejezdíme, spíš výjimečně a kratší výlety. Když už vyrážíme s Pulečkem, preferujeme Českou republiku, kde si užíváme velkou svobodu kempování takzvaně na pankáče. Nevyhledáváme kempy, spíš klid a samotu. Zatím to pořád jde, v zahraničí už je to horší.

Léto jsem prožil ve znamení příprav na dvě velké akce - na Volkswagen fest na Hosíně, který Transporterclub spoluorganizuje a na celorepublikový Transportersraz, který se letos konal již po sedmnácté. 

Každoročně měníme lokalitu, ať také poznáme krásy naší země, letos jsme zakempovali v srdci Moravského krasu v Jedovnici.

Ke klubu patří hromada srazů, popište nám jakou mají atmosféru, fungujete jako parta?

Jsou to především akce pro rodiny s dětmi. Schází se většinou takové to skalní jádro, takže se všichni dobře známe a tu a tam se přidá vždy někdo nový. Je to spíš jako velká rodinná sešlost. Snažíme se do každého setkání dostat alespoň nějaký malý program, soutěž, zábavu. Primárně pro děti, ale i pro dospělé. Hodnotit by to měl spíše někdo zvenčí, ale věřím, že jako parta opravdu fungujeme, a to navzdory tomu, že členové clubu jsou z celé republiky. I proto rádi na srazy jezdí, je to dobrá příležitost se opět potkat. Ale to potkávání funguje běžně i mimo srazy. Společné dovolené, silvestry, výlety... Vzájemná pomoc, když někdo potřebuje.

Teď patří vanlife k trendům díky pandemii. Myslíte, že to Čechům vydrží?

Z mého pohledu byl u nás vždycky velký zájem o podobný styl trávení volného času. Jen se tomu neříkalo vanlife a nebyl to trend na sociálních sítích. Díky pandemii kovidu se tohle odvětví cestovního ruchu a způsob trávení volného času stal možností dobrého obchodního záměru a řada lidí toho využila. Nicméně byla to spíše nutnost, než přirozený růst. Jak se bude tento byznys vyvíjet dál, to odhadnout neumím, ale jsem přesvědčen, že dokud budou výrobci vozů dělat auta, u kterých půjde snadno skloubit funkci pracovního a volnočasového parťáka, bude vanlife vzkvétat, i když už mu za pár let budeme zase říkat jinak. 

Já jsem u našich členů zaznamenal velkou chuť někam vyrazit a něco podniknout, když museli sedět doma, ale to je tím, že to mají v povaze a je to jejich životní styl. A byl takový již před kovidem a bude i po něm.

Nemohu ale říct, že bych zaznamenal nějaký extrémní nárůst zájmu o Transporterclub z řad široké veřejnosti, která zrovna nemohla letět na zahraniční dovolenou. Každopádně věřím tomu, že spojení auta upraveného pro kempování, ať už profesionálně nebo samo-domo, s touhou někam vyrazit, něco prožít a někoho poznat, má v sobě silný potenciál vytvořit závislost a věřím tedy i tomu, že u toho řada lidí zůstane. Teď už zbývá doufat hlavně v to, že nás v tom výrobci automobilů nenechají samotné.

další 

ČLÁNKY