Avií do Alp. Permice jsme v devadesátkách dostávali za diáky

KARAVANISTA>VANLIFE


Psal se rok 1990 a my přemýšleli, jak se rychle stát tím, čemu se dnes říká digitální nomádi. Chtěli jsme cestovat, plavat a lyžovat. Na volné noze jsme se třicet let živili články o cestování. A jezdili po světě zateplenou Avií.


TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ | FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK | DATUM: 21.11.2022 | 2 MINUTY ČTENÍ

KOUPILI jsme Avii Furgona, zateplili, zařídili, namontovali výkonné topení Truma, a vyjeli. Kam? „U nás v Rakousku v zimě na horách s obytkou nikde stát nemůžete!" řekli nám. Itálii si ošetřovala šéfredaktorka Skimagazinu, kam jsme také psali. 

Zbyla tedy Francie

Vypracovali jsme trasu. Z Les Portes du Soleil do Chamonix, Megeve, všechny areály v Troies Valles (Tříúdolí), Tignes, přes Val-d´Isere, les Arcs, la Plagne, les Deux Alpes, Alpes d´Huez, do la Grave. Když jsme na začátku dubna dojeli do Serre Chevalier, většinou už sníh začal odtávat.

Naší srdcovkou bylo Tříúdolí. Super peckou bylo zakázané, ale nám coby novinářům povolené, parkoviště u letiště Meribel.

Skipasy za diáky

Nejvíc obytných aut stálo na obytkářském parkovišti Les Bryeres mezi les Menuires a Val Thorans. Parkování bylo vždy zdarma a skipasy na celý týden zajistily jednotlivé tourist office za diáky a za články. Nejlepší barter byl let balónem kolem Mont Blancu.


Navazující článek


Furgone, sladký domove

Ráno jsme mívali uvnitř na dveřích led.  V sedm jsme chodili mrazivým bílým ránem pro čerstvou bagetku na snídani. Odhazovali sníh ze střechy, jak to šlo, a v devět ze sportu chytali první lanovku. Sněhový manšestr nás stále bavil. Obytnou Avii jsme parkovali tak, aby ji vyhřívalo slunce. Když jsme po týdnu startovali, dýmající Furgon zahalil okolní kempery kouřem. Začali jsme s sebou proto vozit komínek a kouř odváděli vzhůru.

Na počátku našeho tisíciletí jsme o pohodlí digi nomádů mohli jen snít. Čtyři měsíce havaj na horách (či jinde) a pak doma dva měsíce práce s diáky a přípravou článků.

Když jednou prasklo vodní čerpadlo, nové přivezli klienti spřátelené cestovky. Pod nohama jsem za jízdy mívala velkou krabici s nářadím a náhradními díly. Furgon chtěl svoje. Ale spolupracoval a spalo se v něm báječně. Umýt jsme se šli občas do bazénu. Neprali jsme, oblečení jsme si museli rozpočítat na čtyři měsíce.

Měli jsme ho dvacet let a najeli s ním 180.000 km (zároveň jsme totiž cestovali i jinými způsoby). Svou kariéru Furgon zvaný Králík zakončil spanilou jízdou do Maroka, po něm a zpět. 14.000 km bez jediné opravy. Teď stoji u kámoše na zahradě a bydlí v něm Ukrajinci. A my? Lyžování jsme uzavřeli v la Plagne parádním úrazem. Když něco, tak pořádně, ale na podzim jsme už šlapali po Dolomitech.