Cesty Bobíkem. Chudší země jsou pro Freecamping vstřícnější

KARAVANISTA>INTERVIEW


Život na 4 kolech je název facebookové stránky, na které sdílí své obytňákové zkušenosti Katy Sacharí Juřenčáková. Nadchly ji Albánie a Maroko. Popisuje první zkušenosti za volantem „stařečka Bobíka“ bez posilovače řízení i jak vnímá pojízdný prostor jako žena a matka tří dětí.

TEXT: JAN DAVID  | DATUM: 10.4.2022 | 4 MINUTY ČTENÍ

Proč jste se rozhodli pořídit si s manželem obytňák?

Rádi objevujeme a nikdy nás nebavilo prožít dovolenou na jednom místě. Původně jsme to řešili větším kufrem v osobáku a přespáváním v kempech, což bylo někdy s třemi dětmi docela náročné. Několikrát jsme uvažovali o půjčení “obytky”, ale ceny půjčovného byly nad naše možnosti. Když si ji ale koupili naši kamarádi a nabídli možnost půjčení za přijatelnou cenu, tak jsme toho využili a okamžitě se do tohoto způsobu cestování zamilovali. Je to přesně náš styl – volnost, svoboda, dobrodružství.

Jaké lokality jste navštívili?

Naším třicetiletým Bobíkem jsme projeli prakticky celou jižní Evropou – od Španělska až po Řecko, ostrovy jako Sicílie, Sardinie a nejdál jsme byli v Maroku. Po pravdě, na stejná místa se moc nevracíme. Je tolik úžasných míst, že rádi prozkoumáváme nová. Nadchla nás třeba Albánie i Maroko, ale v každé zemi jsou úžasná místa. Čím chudší země, tím vstřícnější pro freecamping. Vícekrát jsme byli v Rakousku, protože milujeme rakouská jezera.

Jezdíte na cesty společně i s dětmi?

To je různé. Jezdíme s mužem, s dětmi, s přáteli, rodinou, dokonce jsme Bobíka využili i na pracovní pobyt nebo na akce v komunitní škole. Ale nálada je prakticky vždy skvělá. Jasně, s dětmi to občas může být emočně náročnější, ale nakonec nás společná jízda vždy sblíží a propojí.

Jaké bylo tvoje první posazení za volant?

Dlouho jsem se řízení Bobíka bránila. Je to přece jen stařeček bez posilovače řízení a otočit se třeba na parkovišti je pořádná posilovna. Zkoušela jsem ho párkrát řídit, pod dohledem mého muže, ale to moc nefungovalo.


Další článek

Naše auto sežere všechno a pořád jede. Interview s Jolanou Sedláčkovou

Naše auto sežere všechno a pořád jede. Interview s Jolanou Sedláčkovou

“Nejvíce mě lákají méně navštěvované země, kde se dají objevovat dosud málo známá místa, která si můžu užít o samotě,” říká Jolana Sedláčková, která o své sedmiměsíční cestě po Asii napsala knihu Po vlastní ose – Hedvábnou stezkou na Střechu světa.


Ale nakonec řídíš, a podle všeho hodně…

Jednou, když manžel nebyl doma, a já potřebovala jet do Číhoště, což je geografický střed ČR, kde jsem několik let organizovala setkání “lidí dobré vůle”, tak jsem se rozhodla to zkusit. Doprovázel mě jen můj nejmladší syn a měla jsem hrozné nervy. Než jsem nastartovala a rozjela se, úplně se mi třepala kolena. Když jsem se konečně trochu rozjela a získala větší jistotu, vyvřela mi na dálnici voda a bylo hned o další zábavu postaráno. (smích)

Co nejzapeklitějšího jsi na cestách řešila?

Sama jen tu vyvřenou vodu na dálnici a prázdné kolo v Rakousku. Takže už dnes vím, jak dofoukat pneumatiku, jak otevřít kapotu a kam nalít vodu. Řešili jsme toho hodně hlavně společně, protože na naší čtyřměsíční cestě Evropou jsme prakticky v každém státě museli do servisu. Nejprve to byly drobnosti, ale ve Španělsku se nám rozbil motor a Bobík se projel až do Česka odtahovkou – naštěstí máme dobré pojištění. Staré auto má jinak velkou výhodu, protože trochu šikovný servisák si prakticky se vším poradí.

Jak se dál vyvíjely tvé řidičské zkušenosti?

Nejčastěji jezdí můj muž, sama jsem jela nejdál s pěti dětmi do Rakouska. Za volantem se ale cítím hustě hned od začátku, přijde mi super řídit tak velké auto. Ve finále je to vlastně úplně v pohodě. Jak jsem za volantem poměrně vysoko, mám větší přehled. Jezdím většinou rychlostí jen asi okolo 80 km/hod, což je někdy nepříjemné, když občas někoho brzdím, ale naštěstí na mě auta moc netroubí. Když řídím Bobíka, jsem ale mnohem víc ve střehu.

Co to znamená?

Neřeším jen, jestli mám dost nafty, ale také jestli mám dost vody na pití, na mytí, jestli je nabitá baterie, vylitý záchod, dostatek plynu na vaření i topení, taky je třeba sledovat výšky tunelů a mostů. A hledat takové místo na parkování, abych zvládala vyjet i bez posilovače. Přínos tohoto cestování ale dalece převyšuje nevýhody. (smích)

Jak se ti na cestách žije v obytňáku jako ženě?

Miluju to. Všechno je po ruce, uklizeno je za chvíli, mnohem víc mě baví i vařit, na rozdíl od toho, když jsem doma. I ty obyčejné věci jsou v obytce dobrodružství. Náš camper je dobře vybavený i rozmístěný, vše má svoje místo a je super pohodlný na sezení i ležení. Spí se mi v něm skvěle. Koupelna i toaleta zajišťuje soukromí. Právě v koupelničce trávila naše nejstarší dcera na čtyřměsíční cestě po Evropě hodně času, protože je to jediné místo, kde se dají zavřít dveře. (smích)

Obytňák je úžasné místo i pro setkání s přáteli, nejvíc se nás sešlo jedenáct a všichni jsme se vešli a užili si parádní večírek. Jedinou nevýhodou je partnerská intimita, pokud s námi jedou děti, ale i to se dá většinou nějak vyřešit. (smích)

Inspirovali jste někoho ze svého okolí k zapůjčení nebo pořízení obytňáku?

Naši známí s pěti dětmi jezdili obytkou a nám se to tehdy hodně líbilo. Náš obytňák jsme si pořídili až o pár let později. Nyní máme pár kamarádů, co také jezdí obytnými vozy, a inspirujeme se navzájem.


Podobný článek

Adamova velká cesta. Dítěti zabalte věci o číslo až dvě větší!

Adamova velká cesta. Dítěti zabalte věci o číslo až dvě větší!

Pronajali byt, rozprodali nepotřebné věci a nastěhovali se do campervanu. Česko opouštěli v březnu 2021, kdy cestování vypadalo jako věc téměř nemožná. Malý Adam s rodiči nakonec v obytné dodávce strávil osm měsíců.


Pořádáš semináře seberozvoje, slouží ti někdy obytňák jako zázemí?

Ano, využila jsem obytku několikrát na konzultace, sloužila také jako takzvaný červený stan na přechodový rituál menarche pro dospívající dívky nebo pro další setkání se ženami, ale i pro teambuildingovou pracovní akci. V minulém roce jsem měla v plánu udělat i pojízdný červený stan pro ženy. Měla jsem každý den zastavit v jednom městě a uspořádat setkání pro ženy s intimními tématy. Byl o to zájem, ale nakonec mi plány překazil nouzový stav.

Nejenom jezdíš, ale také ráda chodíš po svých. Kam jsi došla nejdál?

Ano, je pravda, že miluji, když z Bobíka přejdu rovnou do poutníka. (smích) Dopřávám si to poslední dobou o letních prázdninách. Nějakou dobu putuji po svých, a pak vyrazíme Bobíkem s rodinou nebo přáteli. Pěšky jsem zatím ušla nejvíce 600 kilometrů, většinu trasy jsem šla sama a část vedla přes Pyreneje.

Cestování Bobíkem je oproti putování s batohem a stanem na zádech opravdový luxus. Ale putovat krajinou je pro mne nejvíc. Je to nejpomalejší způsob cestování, kdy člověk nasává atmosféru a krajinu každou svou buňkou. Při cestování autem tohle prostě není tak intenzivní. Na druhou stranu, děti na své dlouhé poutě neberu, s nimi raději cestuju obytkou. Je to přece jen pohodlnější.


KATY SACHARÍ JUŘENČÁKOVÁ

Lektorka seminářů pro děti, dospívající i dospělé. Přednáší na školách i pro veřejnost na téma dospívání, intimity, vztahů, plodnosti a antikoncepce. Je tvůrkyní, organizátorkou a lektorkou vzdělávacích a sbližovacích víkendů pro mámy s dcerami a mámy se syny. Věnuje se i osobnímu rozvoji dospělých. Dříve pracovala jako personální konzultantka a lektorka firemního vzdělávání.

BOBÍK

Třicet let starý Fiat Ducato s nástavbou Hymer, pro 6 osob, na spaní pro 5, bez posilovače řízení. Říkáme mu Bobík. Toto jméno dostal na naší cestě po Rumunsku, kdy ještě nebyl náš, ale už nám přirostl k srdci. Po návratu nám ho kamarádi prodali, a tím nám zajistili super čtyřměsíční cestovatelské dobrodružství po Evropě.”